Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Nerovnost, oligarchie, klimatické změny. Nastupující generace hledá lék v socialismu

Zásadní nespokojenost se stala normou, zásadní řešení kráčejí v těsném závěsu

Ocasio-Cortez rally in Los Angeles
Alexandria Ocasio-Cortez • Autor: Profimedia, TEMP EPA

“Eko-socialismus nebo smrt” hlásá v tuto chvíli titulek na webových stránkách amerického ostře levicového magazínu Jacobin a další nadpisy se nesou v podobném duchu. Nejde přitom o marginálii, jak si všiml v hlavním textu svého nejnovějšího vydání britský The Economist: na Západ se vrací dříve zdiskreditovaný socialismus.

V Británii ho otevřeně hlásá hlavní opoziční předák Jeremy Corbyn, ve Spojených státech se k němu hlásí hned několik demokratických kandidátů do nadcházejících prezidentských voleb a největší hvězdou tamní politické scény je nová osmadvacetiletá kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez.  Mladá politička z New Yorku - známá již dnes v Americe pod domáckou zkratkou AOC, podobně historické postavy typu JFK nebo FDR - otevřeně skloňuje slovo socialismus v zemi, kde tento termín ještě celkem donedávna odkazoval k Moskvě, tedy úhlavnímu nepříteli svobodné západní společnosti. K čemu bude odkazovat v rukou nastupující generace, ještě není úplně jasné.

Reklama
Reklama

Něco nefunguje

Na počátku socialistické obrody stojí samozřejmě chmurná nespokojenost. Noví socialisté popisují dnešní stav společnosti jako tragédii epických rozměrů: od stoupající nerovnosti přes obtížný start mladých do života a koncentraci moci v rukou nadnárodní oligarchie až po rozjezd globální ekologické katastrofy. Kapitalismus v jejich očích podle mnoha měřítek selhal.

Britský týdeník jim nesměle ukazuje, že třeba ve věci nerovnosti se trochu mýlí (třeba v Británii mírně klesá) a jiní autoři zase upozorňují, že hodně záleží na úhlu pohledu, protože v celosvětovém měřítku se rozdíly mezi bohatými a chudými naopak celkem radikálně mažou. Socialisté nicméně žijí doma a makroglobální údaje o vzestupu africké gramotnosti je zjevně úplně nedojímají, byť byly před časem častým námětem blahobytné západní levice. Jisté je, že když musíte na lidi vytahovat sofistikované grafy, abyste je přesvědčili, že si vlastně nežijí špatně, něco nefunguje.

Pesimismus stoupenců socialismu je podobně temný jako apokalyptické vize nostalgiků na populistické pravici, ale příznaky choroby i medicína se pochopitelně liší. Lékem je mohutný návrat vůdčí role státu. Daně, přerozdělování, regulace, státem řízené infrastrukturní projekty.

Návrhů a teorií je mnoho, jistým ztělesněním snad může být čerstvý generální plán na přestavbu americké ekonomiky New Green Deal (Nový zelený úděl), na němž se podílela právě AOL.  Projekt se ani tak nehemží daněmi z produkce uhlíku, spíše právě obrovskými infrastrukturními projekty a v jedné z verzí také návrhem, aby stát zajistil povinně práci každému, kdo o to projeví zájem (AOL měla požadavek na právo státního zaměstnání ve svém newyorském předvolebním programu).

Jeremy Corbyn
Jeremy Corbyn • Autor: Profimedia.cz

Odpověď na otázku, kde vzít peníze, nepřekvapí. Stoupenci socialismu míří nejen na přerozdělení příjmů, ale také již existujícího majetku - a argumentem je jeho propojenost s reálnou mocí. Britští labouristé tak mají například v programu nucené předání 10 procent akcií firem s více než 250 zaměstnanci do rukou pracujících kolektivů, které tak získají podíl na rozhodování a také přístup k dividendám.

Do módy se dostává ekonomická teorie, podle níž není nutné, aby vlády usilovaly o vyrovnané rozpočty: jediným limitem půjčování a tištění “zdrojů” je podle nich inflace, jež se nedostaví, dokud ekonomika nedosáhne své plné kapacity. A pochopitelně daně namířené proti bohatým - nikoliv pouze daně z příjmů, ale již z nabitého majetku. Americký prezidentská kandidátka Elizabeth Warren tak předpokládá každoroční “očesání” Američanů s majetkem nad 50 miliónů dolarů o dvě procenta; ti, kteří vlastní více než miliardu, pak přijdou o tři procenta.

Dobrý terč

Nástup nové ideologické vlny je nepopiratelný a zajímavý, jeho mocenské vyhlídky nicméně zatím úplně jasné nejsou.  Labouristé, kteří nový socialismus v podobě Jeremyho Corbyna institucionalizovali doposud nejvíc, jsou i ve chvíli totálního brexitového chaosu mezi konkurenčními konzervativci o sedm procent pozadu.

V posledních týdnech zaznamenali zásadní propad, a tento týden se dokonce začali rozpadat, když jejich řady demonstrativně opustilo sedm poslanců a odchod dalších se všeobecně očekává. Španělští Podemos také masivně ztrácejí podporu a rozpadají se; jejich autodestrukce podle průzkumů způsobí, že po mimořádných volbách na konci dubna zemi ovládne zradikalizovaná, nacionálně laděná pravice. Řecká Syriza se naopak ve vládě proměnila v podstatě ve standardní sociálnědemokratickou stranu.

Ve Spojených státech pak není vůbec jasné, jak silně bude světlo AOC a dalších vyhraněných socialistů zářit mimo velkoměsta na americkém pobřeží. Donald Trump rozhodně socialistický nástup zjevně s gustem vítá jako dobrou příležitost vyhrát další prezidentské volby: využil ho například k protiútoku během aktuálního Projevu o stavu Unie, když prohlásil, že “Amerika se nikdy nestane socialistickou zemí”.

jarvis_56a651cfe4b04efb72018fd7
Bernie Sanders • Autor: REUTERS

Problém je mimo jiné v tom, že kromě současných problémů si sebou vyhraněná levice táhne také spoustu „starých krámů“. Labouristé se sice rozpadají pod tlakem hádek okolo brexitu, ale na prvním místě odpadlíci citovali “institucionální antisemitismus”, jenž se s nástupem staré socialistické/corbynovské gardy stal údajně standardním rysem partaje (viz aktuální Respekt 8/2019). Stejný problém ostatně zaznamenali také američtí demokraté v podobě protižidovských výroků jedné z dalších mladých nadějí, rovněž k socialismu se hlásící kongresmanky Ilhan Omar.

V Londýně se minulý týden citovala i nebezpečná zahraničněpolitická orientace, slabost pro Rusko a v posledních týdnech zjevná neochota jasně se vymezit proti zkrachovalému “socialismu 21. století” ve Venezuele. Trump útočí na stejnou slabinu, tento týden pronesl za halasné podpory tamní hispánské komunity silný projev na podporu venezuelské opozice v Miami. Bez Floridy, jak známo, se americké volby prakticky nedají vyhrát - a rozhoduje často pár hlasů. Mudrování amerických socialistů jako AOC, Bernieho Sanderse nebo zmíněné Ilhan Omar o lekcích z imperialistické minulosti tak nebezpečně propojuje socialistický proud se zkrachovalou zemí, v níž se hladoví a umírá v prázdných nemocnicích bez léků.

V každém případě je to zjevný fenomén a časy klidného centristického konsensu se zřejmě hned tak nevrátí.  Zásadní nespokojenost se stala normou, zásadní řešení kráčejí v těsném závěsu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1408
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte