Rath může dělat skopičiny, obhájce by neměl aneb Zeptejte se na právech

Kauza Davida Ratha a dalších deseti spoluobžalovaných lidí dospěla už do druhého finále: od středečního dopoledne víme, že Rath a spol. byli uznáni vinnými a Krajský soudv Praze jim vyměřil tresty. Jejich výše je stejná jako před téměř třemi lety, když tentýž soud vynášel verdikt poprvé: Rath má jít podle čerstvého, zatím nepravomocného rozsudku do vězení na 8,5 roku (z toho rok a půl už si odseděl ve vazbě).

Na to, že bývalý místopředseda ČSSD, bývalý poslanec a bývalý hejtman Středočeského kraje umí udělat ze svého případu show, už si veřejnost zvykla. Ve středu tak k soudu nedorazil, koneckonců jako žádný z jedenácti obžalovaných, a místo toho svolal před polednem tiskovou konferenci u Hradu. S odůvodněním, že verdikt znal předem a že to k němu uniklo ze soudního senátu. To s největší pravděpodobností pravda není - na to, aby člověk odhadl, že při stejné míře a pádnosti důkazů bude znít rozsudek velmi podobně jako před třemi lety,  než ho zašmodrchal a zdržel průběh a výsledek odvolacího řízení na Vrchním soudu v Praze, nemusí být nikdo věštec ani si pokoutně shánět informace ze senátu.

Co se může dít

Rath zopakoval, že jde o politickou záležitost a že je soud pod tlakem prezidenta Miloše Zemana (který komentoval veřejně jeho kauzu, že když někoho chytí s úplatkem v krabici, je to důkaz viny). Zamával bůhvíproč rudými trenýrkami a bylo po všem, nic z toho  nemá cenu si pamatovat. Až na jednu věc: že na důkaz toho, že „věděl předem, jak to dopadne“, ukázal novinářům písemné odvolání, které podal už o den dřív – tedy proti rozsudku, který v té chvíli ještě neexistoval.

David Rath coby obžalovaný (a nově už napodruhé nepravomocně odsouzený) má právo dělat skopičiny podle libosti: padat bez svědků z kola na rovné cestě a následně si přivolat sanitku a nechat se kvůli pádu hospitalizovat, trpět závratěmi a bolestmi i tváří v tvář lékařské zprávě, že na sobě nemá ani škrábanec a ani laboratorní vyšetření či CT neprokázalo, že by se mu stala nějaká újma na zdraví, najmout si pokoutně jako obhájce soudcova, strýčka a pak poukázat na vztah mezi soudcem a obhájcem a číst proslov na to téma dva dny, ztrácet paměť, mávat trenkami a přirovnávat se k Miladě Horákové. Ano, to všechno se dělo a dít může – a o ničem jiném než o vkusu a cti Davida Ratha to nevypovídá.

Dokonce smí i podat v rámci show pro veřejnost nesmyslné odvolání proti něčemu, co ještě nezaznělo – ona si s tím justice nějak poradí, jako si poradila s obstrukcemi i nekonečnými námitkami. Pozoruhodné na té situaci je jen to, že ho v tom podporuje jeho obhájce. I advokát Adam Černý u soudu vyprávěl novinářům, že jeho klient „znal rozsudek předem“, a tak podal odvolání už o den dřív. To je přímé obvinění soudu, ale jen tak na půl úst a jen trochu, protože „odkud ho klient znal, to nevím“ - tohle říct advokáta nic nestojí. Říkal to s úsměvem, uvolněně, sebevědomě, věděl, že za takové náznaky znejišťující veřejnost a očerňující soud mu nic nehrozí, protože tak se to v české advokacii mnohdy dělá a tohle určitě není věc, které by si Česká advokátní komora všimla a lekla se, že bude mít špatnou pověst.

Prostě něco říkat a usmívat se. Nebo se zapojit do klientových lží – ani advokát totiž nemá soudu lhát, měl by stát na straně klienta, ale i práva, alespoň tak se chápe jeho role v západním světě. V českém světě mnohdy patří obcházení zákona ke strategii obhájců; protahování řízení, spolupráce na obstrukčním jednání klienta, vyhýbání se ústnímu jednání, tohle obcházení práva je u českých soudů je to běžná věc.

To se zeptejte

Proč obhájce nevysvětlil klientovi, že není právně možné podat odvolání proti něčemu, co ještě neexistuje? „Možné to je, vždyť se to stalo.“ A pokusil se mu vysvětlit, že je to právně vadné? „To teprve uvidíme.“ To neuvidíme, to víme – učí se už na právech, že proti rozsudku se lze odvolat až tehdy, když rozsudek existuje. „To se zeptejte na právech, jestli to učí.“ A jeho to učili? „To už je příliš osobní.“ Ale chápe obhájce, že podávat odvolání proti neexistujícímu rozsudku se vymyká soudním  pravidlům? „To nevím. Ještě nikdy se to nestalo, počkáme si na judikaturu, zatím k tomu žádná není.“

Za zaznamenání ze středečního jednání tedy především stojí, že obhájce Davida Ratha, který zastupoval třeba bývalého premiéra Petra Nečase, potřebuje dosvědčit judikaturou, že to, co se píše o odvolání a lhůtách v zákonech, je skutečně pravda. Vypadá to jako drobnost – zvlášť když je jasné, že Adam Černý to samozřejmě všechno ví a zapojil se jen do hry svého klienta. Ale pozorovateli českého soudnictví je chování některých obhájců už delší dobu divné.

Obhájci dostali u soudů taláry, jsou součásti justičního systému – stejně jako soudci a státní zástupci. Na rozdíl od soudců a státních zástupců však pro ně zákon nepožaduje žádné morální vlastnosti, které musí splňovat. Debatu, jak to změnit, by měla rozpoutat Česká advokátní komora, ale nedělá to.

A možná by si i obžalovaní lidé mohli všimnout, že existuje strategie, která se drží práva, nevykazuje znaky šíbrovství a může pro ně být výhodná. Nestalo by se jim to, co se stalo ve středu jedné z obžalovaných v kauze Rath - Lucii Novanské. Podle rozsudku, pokud se tedy stane právoplatným, stráví pět let ve vězení.  A jak uvedl v odůvodnění soudce, v tom, aby ji nechal odpykat trest na svobodě, ho dělila jen „absence přiznání“. Ale kdo ví, třeba jí její obhájci tu poctivou a vítěznou strategii poradili – a ona sama si svobodu zachránit nechtěla.