Co už exministr Babiš neřekne

Česko mělo ke konci září státní dluh 1610 miliard korun, tedy zhruba 150 tisíc korun na hlavu. Vypadá to jako velké číslo, ale není to tak zlé. Od posledních voleb dluh klesl o 70 miliard. Pro končící vládu je to slušná vizitka – snižovat dluh v Česku nikdy nebylo zvykem a také v mezinárodním srovnání jde o unikát. Je jisté, že tato informace nezapadne. Andrej Babiš, který státní kasu až do května řídil, si v rámci kampaně udělal zastávku na svém bývalém působišti a o vývoji státního dluhu obšírně pohovořil do televizních kamer. „Dnes je poslední plnění státního rozpočtu před volbami a já myslím že je potřeba trochu zbilancovat co se tady na ministerstvu stalo,“ pochlubil se.

Jeho verze je dobře známá: rozpočet je v lepším stavu, protože se lépe vybírají daně, stát se svými penězi lépe hospodaří, a navíc vláda pomohla nastartovat ekonomiku, což má na státní kasu zpětně blahodárné účinky. I skalní Babišovi kritici musí uznat, že na tom všem něco je, ale k bilancování je potřeba dodat pár bodů, o kterých Babiš ani jeho nástupce Ivan Pilný moc nemluví.

1) Státní dluh klesl hodně díky tomu, že vláda v prvních letech rozpustila takzvanou dluhovou rezervu, která ještě na konci roku 2012 činila 140 miliard korun. O rok později, tedy na začátku nynější vlády, klesla na 63 miliard, a pak šla rychle dolů skoro k nule. Šlo o peníze, které si napůjčovala Nečasova vláda de facto do zásoby po dluhové krizi v eurozóně, kdy panovaly obavy, že se na finančních trzích může něco znovu zvrtnout a přístup k penězům se tím zkomplikuje. Stát si tehdy také víc půjčoval takzvaně nakrátko (v oběhu bylo víc dluhopisů s kratší splatností) a měl i větší schodek rozpočtu, takže pojistka dávala smysl, byť zpětně vzato je otázkou, jestli musela být tak velká. Dnes už prakticky neexistuje, ke konci roku 2016 činila jen 2,9 miliardy. To je třeba při referování o výši dluhu zohlednit, protože jde o spojité nádoby – když se sáhne do rezerv, není třeba vytvářet nový dluh.

2) Rezerva nemusí být tak velká, protože od roku 2013 se peníze státu řídí přes takzvanou státní pokladnu – centrální úložiště peněz v České národní bance, kde mají všechny státní instituce svoje účty a zůstatky na nich lze podle potřeby přelévat tam, kde je právě potřeba. Zavedení takového systému opět vedlo k tomu, že nebylo potřeba si za celek tolik půjčovat zvenčí. Navíc se do státní poklady postupně zapojovalo víc a víc institucí, nově třeba zdravotní pojišťovny. Čím víc peněz pohromadě, tím menší nutnost držet si kontokorent jako rezervu.

3) Takřka všude na světě vlády fungují tak, že každý rok utratí o trochu víc, než v daném roce vyberou, a rozdíl si půjčí –  udělají rozpočtový schodek. Sobotkova vláda se ale dostala do nechtěné situace, kdy měla problém utratit to, co si sama naplánovala. Kdo méně utrácí, nemusí si tolik půjčovat, což navenek vypadá jako pozitivum, ovšem v tomto případě jde naopak o velkou blamáž. Neplánovaná úspora totiž souvisí s tím, že Česko má opět velký skluz s čerpáním evropských fondů – z ohromující sumy 625 miliard korun, které jsou k dispozici na roky 2014–2020, se zatím rozdělilo jen necelých 12 procent (o příčinách jsme podrobněji psali zde). Známým příkladem je třeba fiasko s programem na zavádění rychlého internetu, kde zůstává ležet ladem 14 miliard korun. Vtip je v tom, že k fondům EU musí stát vždy něco přidat ze svého, a tyto peníze nyní neplánovaně leží na účtech státu. Podle aktuálního odhadu ministerstva financí mají jednotlivé resorty takto nyní k dispozici kolem 70 miliard z peněz, které jim již byly na investice přiděleny už dřív, ale nestihly se utratit. To je mimochodem věc, která opticky vylepšuje i rozpočet na příští rok – investiční výdaje v něm jdou proti loňsku dolů ze 114 na 90 miliard s odůvodněním, že se de facto nic neděje, protože ministerstva mají na investice dost zdrojů z minulých let. Teď zpětně lze pochopit, jak vláda mohla letos s takovým klidem schvalovat sérii zákonů o vyšších dávkách a úlevách, a pak ještě zvedat důchody i platy – věděla, že jí zbydou peníze z investic. Až se investice rozběhnou do normálu, rozpočet bude mít problém.

4) Vylepšuje se i druhá stránka rozpočtu, tedy příjmy. Babišovi nelze upřít, že v posledních letech roste výběr daní, což hodně souvisí s rychle rostoucí ekonomikou, ale i s tím, co se na finančních úřadech změnilo. Babiš s Pilným v úterý zveřejnili první odhad, kolik stát reálně vydělal na zavedení EET. Od ledna do září šlo o tři miliardy, do konce roku se počítá s nárůstem na pět. Při zavádění EET se slibovalo až 18 miliard, na což má ministr Pilný nyní prosté vysvětlení, že „predikovat něco v šedé ekonomice je obtížné a odhady mohly být i poloviční“. Při výběru daní státu bezpochyby pomohla i druhá novinka jménem kontrolní hlášení, ve kterém plátci DPH musí hlásit protistranu každé transakce nad 10 tisíc korun a stát má díky tomu větší přehled. Podle Pilného pomohlo v průběhu minulého období i to, že finanční správa začala fungovat s větší tvrdošíjností, byť v poslední době se začíná na problémech se zajišťovacími příkazy ukazovat, že tento přístup mohl místy překročit zdravou mez (a sám Pilný se poškozeným firmám omluvil, byť v úterý už svoji omluvu relativizoval).

5) Ministerstvo financí jako by přizpůsobilo řízení dluhu tomu, že bilancovat se bude před volbami na konci září. Na jaře omezilo emise krátkodobých dluhopisů, na kterých předtím vydělávalo díky zápornému úročení, a jejich splácení nasměrovalo ve velkém právě na září. Podle bankovních analytiků přitom na trhu existovala poptávka po cenných papírech se splatností až do konce roku. V době extrémně nízkých úroků, která už skončila, si stát navíc mohl opět půjčit něco dopředu -  což je stejná logika, jako když bylo výhodnější vzít si hypotéku začátkem roku než nyní. Dluh by ale nyní na konci vládnutí nebyl tak nízký.

Je možné, že vláda snižující dluh je něco, co se nebude jen tak opakovat. Je však třeba přitom myslet i na to, že Babišovi celou dobu foukal příznivý vítr do zad a že část dobrých čísel, za kterými jsou nespotřebované investice, není nic, z čeho bychom se měli radovat.