Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Ost-blog

Vděčnost za Mašíny

Český spor o Paumera a Mašíny je natolik zajímavý a široký, že se pohodlně obejde bez mého názoru, který se stejně pohybuje někde mezi Markem Švehlem a Honzou Macháčkem a ti ho napsali lépe, než bych to svedl já. Nicméně jedna věc se mi zdá být zřejmá: vášně, které jejich příběh vyvolává, mají svůj původ v tom, že Mašínové i Paumer se dožili konce komunismu a jejich hlas nebylo možné za posledních dvacet let přeslechnout. Možná ještě důležitější pro debatu je však to, že Mašínové díky své rodinné historii reprezentují výjimečně zřetelnou - a pro jejich odpůrce nepříjemnou - linii boje proti nacismu i komunismu jako zlu, v němž neviděli rozdíl.

Člověk si tyto věci uvědomí, když srovnává české vášně se slovenskou lhostejností a mlčením. Na Slovensku totiž existovala počátkem 50. let skupina s názvem Bílé legie, která byla v některých rysech podobná té bratří Mašínů a podle údajů tehdejší StB měla až 234 členů. Sedm z nich bylo popraveno (nejčastěji se zmiňují jména Albert Púčik, Anton Tunega a Eduard Tesár), mnozí další si odseděli léta vězení. Tunega a Púčik dělali agenty-chodce mezi Bratislavou a Vídní, v Rakousku zřídili slovenští emigranti (s významnou pomocí pražského Němce Stowasera) vysílačku s názvem Bílé legie a začali vysílat na Slovensko ještě dřív než Svobodná Evropa či Hlas Ameriky.

Hlavní cíl byl sice verbálně burcovat lidi na Slovensku proti komunismu, ale došlo i na násilné akce. Na východním Slovensku se dokonce podle historika Vladimíra Varinského připravovali členové Bílé legie na „povstání v armádě“ a jiná skupina pod vedením jistého Jána Rešetka (tuto skupinu však do Bílých legií zařadila zpětně až StB) měla už i solidní zásobu zbraní a čekala jen na okamžik, až bude Československo napadeno ze Západu, aby poté pomáhala osvobozovat zemi.

Zbraně však začali členové skupiny používat už dříve, například „k zastrašování příliš horlivých stoupenců režimu“. Tři členové skupiny se ukrývali v horách jako partyzáni a jistý František Bodnár zastřelil dva komunistické policajty, když je přišli zatýkat. Jiná skupina (kterou ovšem možná řídila samotná StB) zdemolovala trhavinami jednu hájovnu a také zapálila slámu v jednom JZD.

O třetím odboji by se tedy dalo mluvit i na Slovensku, ale v podstatě se o něm nemluví a výše zmíněné příběhy jsou téměř neznámé. Chybí totiž právě ty důležité důvody, pro které bratři Mašínové vyvolávají v Česku takové vášně. Především, hlavní slovenští aktéři byli v padesátých letech popraveni, takže jejich hlas byl umlčen už velmi, velmi dávno. Druhý důvod je možná ještě významnější: tito mladí mužové totiž nepocházeli z rodin s antifašistickou tradicí (jako byla ta Mašínovic) a na fašistický režim za války měli naopak zřejmě spíše dobré vzpomínky. Dá se dokonce předpokládat, že svůj boj proti komunismu nechápali jako výraz touhy po demokracii a svobodě, ale že chtěli obnovit charakter válečného slovenského státu.

Historik Jozef Jablonický rovnou píše, že „kauza A. Púčik a spol. byla jen pokračováním předcházejících aktivit ľudáckého podzemí“ („ľudáci“ byli stoupenci Tisova fašistického režimu). Osud těchto mladých lidí je tak mnohem více spíše jasným důkazem brutality komunistického režimu, než mravní výzvou pro současnou debatu o ceně svobody.

Češi by tedy měli být za své Mašíny i Milana Paumera vděčni. Tito mužové jim dali jasný mravní půdorys pro debatu, v níž neexistují pochybnosti o jejich opravdové touze po demokracii a svobodě. Debata se vede jen o tom, jak vysoká smí být cena za její naplňování.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].