Jak se nestydět za prezidenta

Je někdy až příliš jednoduché svalovat dnešní krizi na úpadek morálky, ale někdy opravdu nelze ten úpadek nevidět, zejména když se člověk podívá na prezidenty ve střední Evropě.

Německý prezident Christian Wulff (ještě jako dolnosaský premiér) nejenže si podezřele výhodným způsobem půjčil od přítele podnikatele půl milionu eur na svůj dům, ale nevidí na tom ani nic špatného a německým médiím se snaží zabránit v publikování podrobností o tomto kšeftu.

Maďarský prezident a bývalý šermíř Pál Schmitt zase v roce 1992 téměř kompletně opsal disertační práci od jednoho bulharského experta a poté, co to minulý týden vyšlo najevo, se tváří, že on s tímto - dnes už mrtvým – autorem vlastně spolupracoval. Jeho dcera to nevydržela a prohlásila, že její otec se se Schmittem nikdy nesetkal a spolupráce byla vyloučena.

Takže po kšeftaři Wulffovi tu máme plagiátora a lháře Schmitta. A pak tu máme českého prezidenta Václava Klause, nejslavnějšího zloděje per ve světových dějinách, a to je jeden z těch menších důvodů ke studu. O Klausovi bylo napsáno tolik, že nemá smysl k tomu přidávat další slova, odkazuji tedy jen na velmi dobrý text Karla Hvížďaly z minulého týdne.

Ano, je to zjevný úpadek prezidentů. Když si je srovnáte s jejich předchůdci z devadesátých let. Tehdy byl německým prezidentem Richard von Weizsäcker, maďarským Arpád Gönz a českým Václav Havel. Všichni tři byli veliké osobnosti, jež – než se stali prezidenty – prošli dramatem dvacátého století se ctí a odvahou tak jako málokdo. Také proto byli skvělými prezidenty. Ty tři dnešní charakterizuje spíše to, že osvědčili akorát tak svoji schopnost vždy se pro sebe zařídit jak nejlépe to šlo. Takoví jsou i jako prezidenti.

Z úpadku charakteru prezidentů lze samozřejmě vyvozovat i úpadek politiky, který bohužel nelze nevidět. Lze však přinejmenším udělat malý krok k tomu, aby společnost nebyla vůči špatným prezidentům tak beznadějně bezmocná: volit je přímo.

Možná je to jen náhoda, že Wulff, Schmidt i Klaus byli voleni parlamentem, takže vypadají jako klony politických stran, o jejichž úpadku také nelze pochybovat. Jsem velkým zastáncem přímé volby prezidenta ne proto, že bych si myslel, že lid si dokáže vybrat toho nejlepšího ze svého středu, ale proto, že dává alespoň teoretickou šanci onen úpadek zastavit.

Přímá volba je lepší i pro naši psychiku. Takový Ivan Gašparovič (slovenský prezident) není o nic lepší než zmiňovaní tři, ale když si ho lidé zvolí sami, bolí to jinak a místo studu a otupení z bezmocnosti vyvolává jakési zdravé naštvání, které může přispět k tomu, že lid si jednoho dne zvolí přece jen někoho slušného. Snad senátoři tuto šanci Čechům dají.