Politická realita argumentům nepřeje

Sněmovnou a odbornou komunitou hýbe v posledních týdnech právní spor o podobu definice znásilnění a obecně o to, jak nastavit systém trestání v této otázce. O tom, že dnešní status quo nevyhovuje, se píše už poměrně dlouho, navíc existují výrazné případy, ve kterých se jasně ukazuje, že ani vyšetřovací orgány si občas neví rady nebo dochází k absurdním závěrům.

I proto si ministerstvo spravedlnosti nechalo zadat studii, která měla analyzovat případy znásilnění před tuzemskými soudy a vysvětlit, co se v tomto trestném činu děje. Problém tuzemského znásilnění však není ve výši trestů, alespoň podle sesbíraných dat od Legal Data Hub z Právnické fakulty UK z let 2015-2022 (analyzováno bylo 1388 pachatelů trestného činu znásilnění). Podle této analýzy je znásilnění trestáno nejpřísněji po vraždě. To znamená, že pachatelé jsou uvězňováni nejčastěji a na nejdelší dobu hned po trestném činu vraždy. A ani ukládání podmínek za znásilnění – což je častá stížnost při stíhání znásilnění – není výrazně vyšší než v okolních státech, se kterými by se Česko chtělo srovnávat.

Pohledem do Evropy – ve které se sice definice znásilnění mohou částečně lišit, ale poukazují na určitý trend trestání sexuálních deliktů – se Česká republika v přísnosti trestání pohybuje lehce nad průměrem a ve stejné kategorii zemí, jako je Finsko, Belgie, Německo nebo Polsko. „Není to tak, že by se Česko lišilo tím, že by bylo příliš mírné, i když excesy se v rozhodování soudů samozřejmě objevit mohou,“ vysvětlil Respektu nedávno akademik z pražské právnické fakulty Jakub Drápal, který měl studii na starost.