Byly to jedny z prvních voleb, kde novináři plnili svou roli
Šok, který důslednost médií způsobila Andreji Babišovi, je toho dokladem
Vítejte v mém newsletteru. Respekt zamyká i většinu obsahu na webu a důvod je zřejmý: bez platících čtenářů nepřežijeme. Naše newslettery a podcasty ale budou nadále zdarma a můžete se přihlásit k jejich odběru. Můj newsletter bude méně formální, nabídnu různé postřehy k politice, ale také médiím. Přidám i něco ze zákulisí Respektu, dnes třeba z rozhovoru s nově zvoleným prezidentem Petrem Pavlem. Každý den tu najdete podobný newsletter některého z mých kolegyň a kolegů - a za tři týdny se tu se mnou potkáte znovu.
Volby a komu pomohla média
Po volbách se rozběhla debata, komu pomáhala média v kampani. Už v jejím průběhu Andrej Babiš opakoval, že straní jeho konkurentovi Petru Pavlovi. Nejvíce ho rozčílilo, když mu v debatě na České televizi moderátor Martin Řezníček řekl, že nemluví pravdu. Babiš není zvyklý na to, že ho novináři opravují. Většinou poskytuje rozhovory jen spřízněným médiím, nejčastěji těm vlastním, kde kritické otázky nepadají. Babiš sází na to, že debata se vede jen mezi politiky. To je pro něj výhodné, protože když jej opraví politický konkurent, zarámuje to jako politický střet.
Pro mě se stala symbolem změny debata na CNN Prima NEWS, kde moderátor Petr Suchoň divákům přímo řekl, že text na billboardu Andreje Babiše není pravdivý. A když se podíváte do tváře šéfa ANO, je tam jasně patrné, že nevěří svým očím a ví, že konec. Doufejme, že média budou v nastoleném trendu pokračovat.
Martin Řezníček to udělal správně, novináři nejsou rozdělovači prostoru, pak by stačil automat. Pakliže někdo na obrazovce prokazatelně lže, je dokonce povinností novináře reagovat. A vzhledem k tomu, že Andrej Babiš v této kampani opravdu lhal opakovaně, stalo se z toho téma. Podle mě tohle byly naopak jedny z prvních voleb, kde novináři plnili svou roli. Použijme tradiční příměr: nenadávejte na pošťáka, on vám jen špatnou zprávu předává. Kdyby Babiš nelhal, nebylo by o čem referovat.
Babiš není Putin
Během kampaně Andrej Babiš prohlásil, že kdyby v Česku kandidoval Putin, tak jeho kritici volí Putina. Je to hloupost, ale hlouposti se nejsnáze uchycují ve veřejném prostoru. Stále mi chodí reakce v duchu, že Putin je pro nás menší zlo. Dokonce se Babišova slova modifikují a jeden pán mi napsal: „Vy jste srovnali Babiše s Putinem.“
Připomeňme, že to Andrej Babiš přirovnal Petra Pavla k Putinovi. O Babišovi jsem nic takového nenapsal ani já, ani nikdo v Respektu. Dokonce jsem loni polemizoval s Fórum24, které napsalo, že „Babiš je malý český Putin.“ V Respektu vyšlo: „Přirovnání kohokoli na české domácí scéně k masovým vrahům je argumentační faul a mělo by to být tabu. Andrej Babiš nabízí tolik důkazů, proč by měl skončit v propadlišti dějin, že není třeba si pomáhat přepáleným srovnáním.“
Jak jsem Blesku vyrobil článek
Když skončí rozhovory s politiky, nastává většinou chvíle pro fotografy. Krátká chvíle, která je děsí, protože není moc čas na experimenty. Je to také příležitost pro tzv. small talk, tedy neformální konverzaci. Hrzánský palác, kde rozhovor probíhal, má podle mě nejkrásnější polohu a výhled v Praze. I Petr Pavel říkal, že když mu ukázali kancelář a výhled, zeptal se, proč nejde úřadovat odtud. Ale až uvidí svou prezidentskou kancelář, bude s výhledem více než spokojený. Tedy až ji zkontrolují, jestli tam nejsou odposlechy, kterých se obává. O tom jsme se bavili i v našem rozhovoru. Při small talku jsem se Petra Pavla zeptal na článek Seznam Zpráv, který jsem si přečetl to ráno. Mimo jiné v něm stálo:
„Na první setkání, kde se řešila především image pro fotografie na billboardy, si přinesla obrázky charismatických hollywoodských herců, jejichž stylem se chtěla inspirovat. Politiky prý záměrně vynechala. ‚Byli tam George Clooney, Daniel Craig, ale v některé poloze i Clint Eastwood nebo Robert Redford. Ti, kteří mají chlapské charisma,‘ popsala návrhářka, která stojí za kompletní image Pavla a jeho manželky Evy, a to včetně nyní už ikonických flanelových košilí či dokonale sladěného a promyšleného outfitu, který budoucí první pár oblékl na tiskovou konferenci po vyhlášení výsledků druhého kola."
Čerstvě zvoleného prezidenta jsem se proto zeptal, koho si vybral, když mu ukázali fotografie zmíněných herců. Závěr rozhovoru pověsil tým Petra Pavla na Instagram, kde si toho všiml Blesk a napsal článek. Já věděl, že ta otázka bude hit.
Když ochranka sleduje
V rozhovoru Respektu se zvoleným prezidentem Petrem Pavlem padá mimo jiné tato otázka: „Zaznamenali jsme výhrady k tomu, aby vás chránila současná prezidentská ochranka. Slovenský prezident Andrej Kiska měl podezření, že ta jeho vynášela informace. A z toho důvodu si nechala ochranku vyměnit po zvolení Zuzana Čaputová. Je vaše obava podobná?“ Odpověď si přečtete v novém vydání Respektu, ale tady krátce ke slovenské zkušenosti. Tam byla ochranka velké téma hned několikrát. Některé strážce si v minulosti nechal vyměnit šéf Ústavního soudu SR, ministr spravedlnosti či zmiňovaná prezidentka. Politici a další ústavní činitelé o tom skoro nikdy nemluví veřejně, protože jde o velmi citlivou otázku, a hlavně o jejich bezpečnost.
Na Slovensku byla provázanost politiky, policie, tajných služeb a mafie poměrně hluboká. Podle zákulisních informací někteří politici ochrance raději připláceli, aby nevynášela důvěrné informace. Strážci jsou totiž s nimi velkou část dne, slyší mnohdy důvěrné informace. Rozhodně ale neplatí, že problematičtí jsou všichni, kteří mají politiky strážit. U sousedů došlo v posledních letech k velkému posunu a profesionalizaci.
„Je to poměrně běžná věc, že chráněná osoba vymění ochranku po svých předchůdcích,“ říká k tomu investigativní reportérka slovenského Denníku N Monika Tódová. „Počítá totiž s tím, že za ty roky vznikly osobní vazby, a chce buď někoho nového nebo loajálního. Asi to souvisí i s kvalitou těchto útvarů a tím, jak profesionální jsou bezpečnostní složky v té které zemi. Když speciální prokurátor Daniel Lipšic nastoupil do funkce, dostal nabídku od ředitele SIS (obdoba české BIS, pozn. E.T.), aby měl jejich ochranku. Odmítl to a vzal si ochranku z ministerstva vnitra, což je standardní postup. Naopak generální prokurátor Maroš Žilinka má ochranku od SIS, protože jí důvěřuje víc.”
Z našeho archivu
Už jsem tu zmiňoval, že se řešilo chování novinářů během kampaně. A to, že Babiš z nich dělal nepřátele. Nejde o žádnou novinku, stejný přístup aplikoval Richard Nixon vůči reportérům, kteří odhalili aféru Watergate. V roce 1992 jsme publikovali článek jednoho z nich, Carla Bernsteina, kde se k tomu vrací. „V té souvislosti je dobré připomenout, jak reagovala Nixonova administrativa. Snažila se dokázat, že spornou otázkou Watergate je chování tisku, nikoli chování prezidenta a jeho mužů. Ron Ziegler, tiskový mluvčí Bílého domu, nás ostře napadal jako sběratele drbů, místo na naše články útočil přímo na naše osoby.“
Tři knihy, které jsem si koupil a snad jednou přečtu:
Jan Šulc: O lidech a knihách, Torst. Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (*1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor.
Václav Polívka: Deníky 1945–1948, Maraton. V roce 2012 byly v Norsku na půdě jednoho domu nalezeny dosud neznámé a nepublikované deníky Václava Polívky, později Vidara Jensena, které si psal v Československu od ledna 1945 do března 1948. Jeho deníky jsou cenné zejména tím, že poskytují bezprostřední a autentické svědectví o důležitých historických událostech a vůbec o společensko-politickém dění dané doby – od posledního roku okupace včetně Pražského povstání přes poválečné období, kdy společnost ještě žila v euforii z osvobození a neviděla blížící se nebezpečí, až ke komunistickému převratu v únoru 1948.
Jaroslav Kučera: Klid před bouří, Jakura. Jaroslav Kučera (*1946) patří mezi špičkové fotoreportéry a dokumentaristy, jejichž snímky dokáží samy o sobě vyprávět příběhy. Kniha Klid před bouří je i díky této autorově schopnosti výjimečným dokumentem, který zachycuje realitu života za bývalého režimu. Bez nostalgie a bez retro patosu ukazuje, jak se žilo za normalizace štamgastům z hospod čtvrté cenové, svůdně krásným dívkám na strahovských kolejích, pražské kavárenské bohémě i lidem čelícím šedivé a stísňující každodennosti.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
