Tuvalu
Pravděpodobně každý z nás zažil akci typu školní výlet. Principem této akce je skrze poučné cestování zamaskovat fakt, že se studenti těší především na to, jak odpadne výuka. Akce se nicméně konají, aniž bych podezříval učitele, že se těší také. Není tomu ovšem tak dávno, kdy se mi stala následující příhoda.
„Věřil bys tomu, že ještě ani jeden z nich nebyl na Řípu?“ zeptala se mne kolegyně ve škole. Věřil. „S tím ale budeme muset něco dělat. Ve cvičení přece máme vyhrazeny tři dny na praktickou exkurzi!“ Jistě. „Vezmeme to přes Blaník a Kutnou Horu!“ Vezmeme. A tak jsme plánovali a plánovali, až vznikla na papíře další z řad exkurzí, které vedou rovnoměrně krajinami idealistické snahy nastartovat zájem o cokoli.
Právě tehdy jsem se zasekl. Říp neviděli, Blaník neviděli. Co ještě neviděli? Vlastně neviděli skoro nic. Já také ne. Točil jsem prstem po glóbu a zarazil se u Tuvalu, neboli u Lagunových ostrovů, to je tichooceánský stát velikosti Třeboně, a za chvíli zmizí podle všech všeho pod mořem. Povídali jsme si o něm tuhle v aktualitách. Říp, Tuvalu… A proč ne, řekl jsem si. Následující hodinu jsem spřádal plány, abych je přednesl před studenty.
Jeli nebo nejeli studenti na Tuvalu? Dozvíte se na blogu Martina Rosochy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
