Červen 1344. Na Pražském hradě se scházejí lidé. „Karle IV., nebourej nám baziliku!“ „Ne katedrále!“ píše se na transparentech. Dav zuří, takže Karel IV. to vzdá. Gotickou katedrálu radši stavět nebude. Musel by ubourat románskou baziliku.
Bez bourání by nestál nejen Chrám sv. Víta, ale ani spousta dalších staveb. Třeba barokní pražské Staré Město, renesanční Telč, funkcionalistické paláce v Brně a tak dále. Bourání je prostě nezbytné, užitečné a zdravé. Jedině tak mohou ve vrstvách vystavěného prostředí přibýt další, udělat ho vydatnějším, pikantnějším, zajímavějším. Nové kvalitní stavby přinášejí do města nové funkce, udržují ho živé, což je rozhodně lepší než památkově zakonzervovaný skanzen. Problém tedy není bourání. Problém je stavění. To, co se staví na uvolněných místech, by mělo být lepší než to staré. Ale je to mnohdy horší.
Červen 2011. Na Václavském náměstí se scházejí lidé. Protestují proti zbourání domu číslo popisné 1601. Dům projektoval architekt Bohumír Kozák, postavený je v roce 1920. Nepatří k tomu nejdůležitějšímu od svého autora, ani k tomu nejcennějšímu na Václavském náměstí. Ostatně také jemu ustoupil jiný starší dům. Není tudíž nikde řečeno, že by se za žádných okolností nesměl zbourat. Václavské náměstí je ostatně typický příklad vrstvení různých epoch a třetí tisíciletí by tu mohlo mít dalšího zástupce.
Žádná nová katedrála se ale nerýsuje, ani solidní současná architektura ne. Naopak, dům, který tady má vyrůst, podle vizualizací tuctová stavba ze skla, slibuje všechno jiné. Pod návrhem je podepsaná kancelář Chapman Taylor, nadnárodní architektonický „office“ s mnoha stovkami zaměstnanců, který po celém světě chrlí podobné univerzální stavby, jež vydělávají peníze svým investorům – v Česku Chapman Taylor navrhli například nákupní centrum Metropole Zličín nebo Tesco Letňany. Jako ony bude i tato stavba zřejmě dobře vydělávat, jiný význam však nemá. Zvlášť nepříjemné na tom je, že ministerstvo kultury, které by mělo hájit zájmy veřejnosti, tuhle stavbu schválilo přes odpor památkářů. Podobná situace je teď i v jiných městech, například v Plzni a v České Lípě. Ani tady se však nezdá, že by se někdo staral, aby kromě výdělku pro své majitele přinesly stavby také architektonickou kvalitu pro všechny.
Úředníci z oddělení pro rozvoj a výstavbu, většinou i zastupitelé nebo radní jsou vesměs v rozpacích, když mají popsat, jak by se mělo v jejich městě stavět. Jen málokdy účinně vyjednávají s investory o tom, co bude stát třeba i na klíčových parcelách. Jen málokde dávají veřejné peníze na architektonické soutěže, nezvou dobré architekty, u veřejných staveb se rozhodují jen podle ceny. Je to také tím, že skoro nikde nemají městského architekta nebo někoho, kdo by skutečně rozuměl architektuře a urbanismu. Technokraté na radnicích si docela dobře rozumějí s investory, kteří chtějí jenom vydělávat. A podle toho se také staví. A bourá. To ale už není ozdravné bourání.
Červen 2050. Před nákupním centrem dejme tomu Vaňkovka Brno se scházejí lidé. Je to staré nákupní centrum ze začátku tisíciletí. Dav volá: „Nebourejte nám památku.“ V roce 2050 se totiž staví už jen plechové boudy. Je to levnější a lépe to vydělává.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
