Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Nad pěnou

Zaorálek si plete pojmy, a nejen on

Když horký kandidát na příštího ministra zahraničí Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Respekt obhajoval protest ČSSD proti navýšení českých vojáků v misi NATO v Afghánistánu o 55 mužů, zdůvodňoval to mimo jiné tím, že takový krok musí projít „před veřejností.“ Mandát, řekl Zaorálek, „nemáme ze vzduchu, ale od lidí.“

Místopředseda Poslanecké sněmovny má pravdu v tom, že mandát k rozhodnutím typu účasti země v zahraničních vojenských misích se odvíjí od rozdání karet ve volbách. Dál už ale pravdu nemá. „Mandát“ se totiž týká právě jen samotné účasti a nikoli čísla 55, a onen mandát česká politická reprezentace dávno má – od doby, kdy Češi prostřednictvím volebních uren zvolili strany, které deklarovaly, že dovedou zemi do NATO a posléze se tak stalo.

Souhlas s 55 muži víc nebo míň si už ale Zaorálek nemusí nechat veřejností schvalovat či zamítat, protože jim – nám – takové rozhodnutí nepřísluší. Systém zastupitelské demokracie, jakým Česko je, z nás tuto zodpovědnost snímá a přenáší ji na volené zástupce. Je máme a je si platíme, aby měli víc informací a vhledu do problémů než my a podobná rozhodnutí činili za nás. Pokud by Lubomír Zaorálek chtěl, aby volič určil osud čísla 55, muselo by Česko být přímou demokracií, v níž se rozhoduje v referendech i o takových detailech. Přímou demokracií ale nejsme.

Je jasné, že odpor ČSSD proti vyslání vojáků do Afghánistánu neodráží v době předvolební kampaně nic jiného než prostou poptávku ve veřejnosti. Lidé nechtějí posílat svoje muže „někam na smrt“ a tak to nechtějí ani sociální demokraté, tečka.

Sešla se nám tu tak dvojí nezodpovědnost: jednak házení strategicko-odborného rozhodnutí na veřejnost a pak rýsování strategicko-odborného rozhodnutí podle populistické objednávky.

Člověk si při tom vzpomene na dávný příběh z americké historie, a sice „Bostonské pití čaje.“ Tím v roce 1773 vyvrcholil několikaletý spor mezi britskou vládou a třinácti americkými koloniemi, které protestovaly proti tomu, že Británie zatížila obchod mezi starým a novým světem daní. Kolonistům se nelíbilo, že by měli odvádět do královské pokladnice peníze, ačkoli neměli zastoupení v tehdejším britském parlamentu a hlasování o dani tudíž nemohli nijak ovlivnit. Spor dal vzniknout slavnému heslu „No taxation without representation“ – tedy žádné daně bez zastoupení našeho hlasu –, které se později stalo jedním z klíčových principů moderních zastupitelských demokracií.

O 237 let později a pohledem z předvolebního Česka (ale nejen jeho) to vypadá, že by to chtělo další heslo. A sice – aby se taky rýmovalo – „No eligibility without responsibility.“ Jinak řečeno, žádný nárok na zastupitelskou funkci, pokud zájemce neprokáže, že si je plně vědom odpovědnosti s ní spojené.

Míra onoho pochopení by se nějak testovala, ještě předtím, než by byl dotyčný umístěn třeba na kandidátce. Mohl by kupříkladu dostat seznam věcí, které nikdy neudělá, kampaň-nekampaň, a pod seznam by se musel podepsat; jako se podepisuje hlava státu pod prezidentskou přísahu. Při porušení daných zásad by pak následovala okamžitá rezignace.

Seznam položek by musel projít důkladnou debatou, ale pro začátek by mohl obsahovat třeba následující:

-- Nikdy nebudu slibovat peníze, které tu nejsou

-- Pustím se do reforem, které zachrání stát, ačkoli mě samotného to připraví o popularitu a při dalších volbách přijdu o mandát

-- Nebudu chtít, aby lidé rozhodovali, kolik profesionálních vojáků poslat do války

-- Nezúčastním se tomboly na charitativním plese

Máte další tipy?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].