Vtipnosti v europarlamentu

Tak se zase po čase rozpadají konzervativci z ECR, frakce na půdě Evropského parlamentu pod touto zkratkou, jejíž součástí jsou i europoslanci za českou ODS. Naposledy, v červenci, vyvolal pnutí uvnitř ECR utajovaný nápad Britů zřídit duální předsednictví; toryové jsou totiž nešťastní z toho, že ač nejpočetnější část čtyřiapadesátičlenné skupiny, šéfem ECR není Angličan ale Michal Kaminski, poslanec zastupující až druhé nejsilnější Poláky.

S ním souvisejí nejnovější otřesy. Michal Kaminski opustil před dvěma týdny stranu Právo a spravedlnost (PiS), součást ECR, a založil si vlastní polské hnutí, kam s sebou vzal i tři další europoslance za PiS z celkem patnácti. Nechce se ovšem vzdát funkce lídra ECR, byť tu získal na kartu PiS. Na výzvu polských kolegů, aby rezignoval, reagoval Kaminski slovy, že dobrovolně prostě neodstoupí. Hodlá dál šéfovat celé ECR včetně jedenácti Poláků za PiS, které sám z vlastní vůle opustil.

Zábavná historka, zejména v kontextu dosavadní krkolomné historie ECR a toho, že stranu složenou z poslanců z osmi různých států chce vést člověk, který si založí hnutí „Polsko je nejdůležitější.“

Češi stejně jako Britové zatím lapálii komentují opatrně v obavě před rozpadem frakce a vesměs říkají, že jde o polskou vnitropolitickou záležitost. Mají v tomhle pravdu. Byť Kaminského rozkol se svým stranickým šéfem v PiS Jaroslawem Kaczynským má zahraniční dopad – odráží se v celé frakci – příčina je výlučně domácí. Když se ukázalo, že Kaminski nenajde mezi svými kolegy v PiS dostatek těch, kteří by chtěli Kaczynského sesadit z křesla a nainstalovat do něj Kaminského, ten se rozhodl založit odbojnou stranu a zkusit atak zvenčí. Proč nyní? Protože v Polsku proběhly regionální volby, které PiS docela projela, a protože příští rok budou v Polsku volby parlamentní, které Kaminski vidí jako vhodnou příležitost k možné odplatě Kaczynskému. Zkrátka domácí politická jednoaktovka.

Podobné historky se v eurosněmu dějí vlastně pořád a vždycky připomenou, jak je Evropský parlament nevyzpytatelný. Europoslanci se tu vymezují nejen klasicky vůči pravici nebo levici, případně kontrují zástupcům ostatních unijních institucí typu evropským komisařům nebo ministrům národních vlád, ale mají i další fronty – Maďaři proti Slovákům, Češi proti Bavorům, Kypřan proti Turkovi, byť jde o poslance zvoleného za Německo, a tak dále. A k tomu se přidávají čistě domácí mocenské karty, jako právě kauza Kaminský a ECR.

Je to legitimní politický boj stejně jako ty ostatní, ale zanechává pachuť v ústech. K čemu si totiž platit poslance v Evropě a svěřit jim – například – odpovědnost schválit rozpočet pro unii, když ti čas a komfort tohohle sněmu využívají jen jako trampolínu pro svoje národní ambice?

V případě Kaminského zatím o nic nejde, ale historie parlamentu má za sebou několik příběhů, kdy si kvůli domácímu skórování vzala skupina europoslanců zbytek sněmu a Evropany s ním jako rukojmí. Taková Catherine Trautmann, francouzská socialistka, by mohla vyprávět. Chtěla doma zatopit pravičákovi Sarkozymu a poslala kvůli tomu na čas do márnice nesouvisející balíček zákonů o liberalizaci v telekomunikačním sektoru, který stál mnoho úsilí a čekalo na něj nepočítaně firem v Evropě.

Parlament je sice jediná přímo volená instituce unie, ale právě on potřebuje změnu ve svém fungování jako sůl. V současné době až příliš mnoho akcí europoslanců postrádá opodstatnění a i legitimitu vzhledem k úkolu, za který dostávají každý měsíc plat.