“Vrátila jsem se tam, kde mě věznili”

Západní člověk prý moc přemýšlí. Šéf německého Spolku pro zpomalení času Erwin Heller v rozhovoru pro Respekt mimo jiné řekl, že si máme ve svém životě vyhradit čas, kdy nebudeme nic dělat a především nepřemýšlet – ve smyslu ne strukturovaně, analyticky. Máme nechat myšlenky jen tak volně plynout.

Mozek, analýza, nás ale často dokáže uchránit před kalamitami. Tak v jaké fázi mu dát dovolenou? Tak či onak, faktem je, že jsou momenty, na které je logická analýza krátká. Poslechněte si, respektive přečtěte, následující příběh.

V rámci oslav Týdne svobody pobývala v Praze severokorejská vězeňkyně Kim Hye Suk. Paní Kim je čtyřicet devět a z toho 28 let strávila v severokorejském lágru Bukchang, od svých třinácti do jednačtyřiceti let. Dostala se tam na základě severokorejské klauzule o kolektivní vině rodiny – její dědeček v době Korejské války dezertoval k Jihokorejcům a mladá Kim za to společně se zbytkem rodiny skončila v novodobém koncentráku. Dodnes jich je v zemi prokazatelně nejméně šest a počet lidí za jejich dráty a v nepředstavitelných podmínkách žije podle odhadů mezinárodních organizací okolo 200 tisíc.

Protože Kim byla mladé práceschopné děvče, dostala se do lehčího sektoru Bukchangu. V praxi to znamenalo, že sice od rána do noci dřela v černouhelném dole, mohla ale alespoň žít se svojí rodinou – nejprve se sourozenci a později se svým mužem-spoluvězněm, kterého poznala a vzala si v táboře.

V roce 2001 její muž zemřel a ve stejný rok byla paní Kim spolu s dcerou a synem, které mezitím porodila, propuštěna. Severokorejský režim tohle čas od času dělá: za dobré chování, pracovitost a poddajnost, a zpravidla u příležitosti narozenin Kim Čong-ila, několik nepolitických vězňů propustí.

Krátce po návratu na svobodu přišla ještě temnější kapitola jejího života. Psal se rok 2002, Severní Koreu zasáhly nejničivější záplavy od druhé světové války a obě její děti utonuly. Kim Hye Suk se pokusila o sebevraždu, neúspěšně, a v následujících týdnech jen povlávala v čase a prostoru. Tehdy ji oslovila severokorejská dohazovačka – překupnice s bílým masem, která prodávala severokorejské ženy čínským vdovcům do vybydlených vesnic v Číně kousek od severokorejských hranic. Kim s cestou do země vycházejícího slunce souhlasila, neměla co ztratit.

Pašeráckému gangu se jí podařilo dostat přes hranice, ale protože se 28 let práce v dole podepsalo na jejím zdravím a zevnějšku, žádný Číňan jí nechtěl. Útočiště našla v čínské restauraci zhruba třicet kilometrů od severokorejských hranic, kde pracovala v kuchyni jako levná námezdní síla.

Jednoho dne jí čínský majitel restaurace řekl, že musí jít do své rodné země koupit dvacet prasat, protože jsou tam levnější než v Číně. Souhlasila. Souhlasila s tím, že se bez papírů a s cejchem člověka, který načerno překročil hranice, vrátí do Severní Koreje – protože její hospodský prostě potřeboval prasata.

Když jsme s kolegou Ondřejem Kundrou poslouchali tuhle výpověď – trhaně, přes tlumočníka – nevěřili jsme vlastním uším. Jak mohla kývnout na návrat do Severní Koreje? Copak ji nenapadlo, že tam může být znovu zatčena a skončit v lágru, pokud ne rovnou na popravišti?

“Měla jsem hrozný strach z majitele restaurace. Byl krutý, viděla jsem, jak zbil do němoty jiného Severokorejce, který tam pracoval, a pak o něm už nikdo neslyšel. Měla jsem strach, že když neuposlechnu, zabije mě.” Naše západní mozky zvyklé uvažovat v určitém schématu jely na plné obrátky. Proč paní Kim nezmizela někde cestou k hranicím, když měla s sebou peníze a když byla schopná už jednou překonat sto kilometrů pěšky ještě s dětmi do Pchjongjangu, když byla propuštěna z Bukchangu? Proč někoho neuplatila, aby jí odvezl kamkoli do vnitrozemí Číny, hlavně co nejdál od hospodského?

Odpověď byla stále stejná. “Prostě jsem z něj měla strach. A důvěřovala jsem jeho ženě. Byla na mě hodná, slibovala mi, že u nich v restauraci budu moct pracovat celý život.” A tak paní Kim šla. Přes podplacené hraniční stráže se dostala do Severní Koreje a v laciném hotelu čekala na zásilku prasat.

Za několik dní ji tam vyhmátla policejní kontrola a následoval předvídatelný scénář: převoz do lágru, kde 28 let žila. V téhle chvíli ale severokorejský režim prokázal svoji nepředvídatelnost a namísto sektoru s přísnou ostrahou pro ženské zběhy ji čekala mezistanice v podobě převýchovného tábora vně Bukchang. Místo, které nebylo obehnáno elektrickým plotem, ale jen kamennou, metr dvacet vysokou zdí a s nepravidelnými hlídkami.

Kim se odtud podařilo po měsíci utéct, když se stráže opíjeli s návštěvami vězňů, a pak, opět přes pašeráky, uprchla do Laosu a poté do Jižní Koreje. Tam žije dodnes a protože se u ní projevil výtvarný talent, kreslí mapy severokorejských koncentráků a obrazy sděluje světu, jak vypadá život v nejtemnějším režimu planety 21. století.

Když jsme se loučili, žertem jsme s Ondřejem prohodili, že doufáme, že do Severní Koreje nechce Kim Hye Suk v nejbližší době zase vstoupit. Místo odpovědi se na nás mimoděk usmála a řekla, že je unavená.

Jsou chvíle, kdy mozek vycvičený uvažovat ve svobodném prostředí a v určitém schématu, prokáže, že je úplně k ničemu.

Statečná, ale už unavená Kim Hye Suk / Foto: Matěj Stránský