Ten, který bojuje a rappuje

Vrátili jsme se s fotografem Matějem z Afghánistánu a rovnáme si vzpomínky, protože ne všechno jsme zažili společně a viděli stejně. Když se o nich bavíme, často se se smíchem stočíme k zážitku, jak jsme se – nikoli záměrně – stali pečení vaření ve štábu amerických vojáků na základně Shank v provincii Lógar, kde jsme měli po většinu afghánského dobrodružství hlavní stan. Postupem času se nás už Američani ani neptali, za kým jdeme a rovnou hlásili, že jsou tu zase “these Czech guys” – ti dva Češi.

Může za to hlavně jeden člověk: čtyřicátník Cecil Henry, mluvčí amerických jednotek na Shanku a naše spojka, když jsme od Američanů něco potřebovali. Kromě toho, že je to mluvčí, je to taky skoro dvoumetrový sympaťák, který se pořád směje a jeho gesta a intonace řeči zavánějí spíš New Yorkem než armádou. A taky je to rapper.

Mělo se to asi takhle. Matěj si domlouval focení Američanů v akci a protože hovor příjemně plynul, dostali jsme se i k muzice. Probírali jsme rap a hip-hop – Henrymu zrovna rýmoval z počítače Eminem – a když jsme prošli, kdo koho zná a jak je kdo v Česku známý, Henry najednou s úsměvem říká: "Nejlepší rapper je stejně Chaos.” Chaos? A pak vytáhl CD.

Dívali jsme se s Matějem na ten přebal a Henry nám musel trochu pomoct, než nám to sepnulo. Znali jsme ho jako rozesmátého chlápka v uniformě a tady se na nás díval svalovec v černém tílku a na motorce… Óda na to nejpředstavitelnější klišé o drsných rapperech, až jsme museli zadržovat smích.

Henryho hudba je velký old-school, v tomhle název alba přesně odpovídá obsahu. Ostatně – posuďte sami, tady jsou ukázky: videoklip složený z fotografií si můžete pustit zde a audio ukázku č. 1 zde a ukázku č. 2 zde.

Desku vydal sám před pár lety v počtu 600 kopií a tvrdí, že rap je pro něj “terapie”. Chodí po základně pořád s notesem v ruce, kam si mezi rozkazy dne zapisuje rýmy, které se mu honí hlavou. V armádě je už dvacet let – byl v Iráku, dvakrát v Afghánistánu, v Egyptě, Saúdské Arábii… A až skončí, chtěl by se věnovat právě rapu a hip-hopu. “Objevovat nové hvězdy, produkovat je, zkoušet nové zvuky. Tohle budu dělat, jo,” říká.

Vtipné bylo, když nám svěřil, že jeho vstup do armády byla vlastně taková aukce. V osmnácti “jen tak“ zkusil udělat vstupní testy, protože přesně nevěděl, kam se dál vydat, a ukázalo se, že dosáhl jedněch z nejlepších výsledků v historii školy. Začaly se mu proto samy hlásit různé divize – mariňáci, letectvo… A když hned nadšeně nekývnul, přihazovaly na platu. “Pěchota mi nabídla dva tisíce dolarů a možnost, abych šel rovnou ke speciálním jednotkám. Ani jim nevadilo, že jsem moc neuměl plavat, což byla moje sice jediná, ale pro speciální jednotky docela podstatná výkonnostní slabina. No, do dneška mi plavání moc nejde, i když můj otec sloužil u mariňáků,” vyprávěl se smíchem Henry. “Jenže tehdejší velitel mi hned po telefonu domluvil instruktora plavání a já jsem dva tisíce dolarů předtím nikdy neviděl, tak jsem to vzal.”

Ještě než jsme odjeli ze Shanku, dostali jsme se s Henrym na milostné vztahy ve zbrani. Na základně, jak jsme mimoděk zjistili, totiž kolovaly zvěsti o tom, že sblížení mezi americkým vojákem a ženskou příslušnicí armády se trestá pokutou 100 000 dolarů, odvelením jednoho z páru na jiné místo a snížením hodnosti. Chtěli jsme si to ověřit.

Henry řekl, že je to nesmysl. “Máme tady manželské páry, jsou tu lidé, kteří spolu chodí, žádná pokuta,” kroutil hlavou. “Jen to není moc vidět, protože pytle s pískem a betonové kryty nejsou zrovna příjemná romantická kulisa. Ale nakonec – i vojáci jsou lidi.”

Tak aspoň že tak:)