Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Nad pěnou

Koho zájem chráníš, tolikrát jsi… Britem

Pravděpodobně už jste se s tím také setkali, pokud máte přátele v Británii. Bavíte se s nimi, kam pojedou letos na dovolenou, a pokud míří do Španělska – které v létě vypadá jak britská kolonie – nejčastěji řeknou „do Evropy.” Do Evropy. Jako kdyby Británie neležela v Evropě, ale byla samostatným světadílem.

Říká se tomu „state of mind,” stav mysli. Britové mají rezervovaný vztah ke kontinentu v genech, jako kdyby ho dostávali přimíchaný v mateřském mléku. Můžeme teď začít historizovat, proč tomu tak je; zajímavější však je, jak se to stále a znovu potvrzuje v realitě bez ohledu na okolní kontext, ve kterém Britové zrovna žijí. 

Země má nyní vládu složenou z euroskeptických konzervativců a nejvíc proevropské strany na britské scéně, liberálních demokratů. Když se proto mužem číslo dvě nového kabinetu stal Nick Clegg, lídr druhé strany, mnohé srdce v Bruselu zaplesalo. Nejen, že LibDem mají v programu přistoupení k euru, podporovali Lisabonskou smlouvu atd., ale Clegg sám deset let pracoval v evropských institucích a spokojeně dýchal tamní integrační vzduch. On ve vládě, to bude jiné kafe směrem k Evropě, radovali se Bruselští.

Před dvěma týdny přijel na schůzku do euroměsta první zástupce liberálních demokratů, ministr pro ekonomiku Vince Cable. Reportéři na místě s ním prošli tradiční tématické menu, počínaje eurem, přes zdanění bankovních operací do evropské kasy a délku pracovního týdne až po podporu „národních šampiónů” – dotace velkým firmám. Odpověď byla ve všech případech „ne.”

Ačkoli se koaliční partneři rozcházejí v pohledu na euro, řekl Vince Cable, dohodli se, že tato vláda „nepožádá o vstup do eurozóny ani nezahájí žádné přípravy k takovému kroku.” Stejně tak „neplánuje” přispět do 750miliardového záchranného fondu pro eurozónu. Dál: jakékoli zdanění bank na britské půdě – tady jde zejména o londýnské City – musí zůstat v Británii a ne živit kontinentální kasu. Liberální demokraté, stejně jako konzervativci, budou oponovat všem dalším pokusům sjednotit délku pracovního týdne v unii a jakékoli daňové harmonizaci. A konečně, žádní národní šampióni; na drahé průmyslové dobrodružství nebude Brátnie plýtvat penězi.

Teď aktuálně se britský gen projevil při debatě o návrhu, že by evropské státy posílaly do Bruselu svoje národní rozpočty ještě předtím, než je dají do parlamentu. Prezident EU Herman Van Rompuy představil pondělní debatu ministrů financí jako „konvergentní” – rozuměj, panuje základní shoda, že to tak bude. Británie se proti takové interpretaci postavila. Mark Hoban, náměstek ministra financí, který byl na schůzce místo George Osborna, řekl: „Rozpočet bude nejdříve představen parlamentu. Nepřichází v úvahu, že by ho jako první viděl někdo jiný než poslanci. Jakmile se představí jim, bude samozřejmě veřejně přístupný.“

Hobanův komentář neznamená definitivní ne. Kompromisem může být například to, že rozpočet půjde do parlamentu a paralelně, či den poté, do Bruselu. Zejména, když bruselská role má být poradní, nikoli výkonná. Cesta ven tady je a záleží jen na politické vůli, zda se Britové budou chtít dohodnout, nebo ne.

To ale na někdy jindy. Uvedený příklad je důležitý v tom, že dává nahlédnout do oněch britských genů. Pro britského politika je zkrátka parlament, jeho role, moc a respekt k němu, svatý. Stejně jako ostražitost vůči regulím zvenčí, která je tím větší, čím větší je jejich fyzická vzdálenost od suverénního daňového poplatníka na ostrovech. Mají to v sobě všichni politici, konzervativci jako labouristé a jako liberální demokraté. Z jediného důvodu: jsou to Britové.

A tato věc, tedy národnost, či státní příslušnost, hraje na evropském kolbišti mnohem větší roli než rozdělení na škále levice-pravice. Francouzský politik bude vždycky lobbovat za ochranné zásahy státu do ekonomiky, ať už je člen jakékoli strany, a švédský bude mít vždycky na rtech ochranu krajiny. První má v sobě francouzský gen a druhý švédský.

Což vede k otázce, jaké jsou české politické geny navenek? Zahleděnost do sebe sama? Tolikrát zmiňovaná provinčnost? Pocit, že i Česko je ostrov?

PS: Poslední tři věty jsou nadhozením toho, co se ve zdejších debatách a komentářích objevuje nejčastěji. Uvádím je jako výkop do diskuse. Za sebe souhlasím, že máme trochu ostrovní mentalitu – někdy se chováme, jako kdyby okolní svět neexistoval. Provinčnost, zahleděnost do sebe sama atd. – nechávám na vás

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].