Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Na rovinu

V čem je pomýlená debata o pedofilech

Tragický a bolestný případ Aničky z pražské Troji, která zmizela před třemi týdny, znovu - jak už to v takových případech bývá - oživila debatu o veřejných registrech pedofilů. A jako obvykle – většina řečeného míří zcela mimo podstatu problému a pomíjí nejčastější pachatele sexuálního násilí na dětech.

Stane se to pokaždé, když nějaké dítě zmizí či je zneužito a zavražděno. Takto emociálně vyhrocená událost se dotýká každého, nejen rodičů, a proto není příliš překvapivé, když veřejnost volá po přísných trestech a „opatřeních“, které by bránily opakování takových tragédií. Obvykle dojede na téma veřejného registru, do něhož bude moci kdokoliv nahlédnout, a tím získat přehled o nebezpečných „predátorech“, a tak děti lépe ochránit.

Autorka sloupku nechce v žádném případě snižovat závažnost těchto případů (preventivní vzkaz do diskuse, jejichž účastníci mají tendence komentované texty nečíst vůbec či je číst velmi nepozorně). Jenže dojem, že registr problém vyřeší, je zcela mimo. Jednak neexistují důkazy, že by takové registry pomáhaly podobným zločinům bránit. Naopak ničí životy lidem, kteří se v nich ocitnou omylem, nebo za zcela nesouvisející přečin, jak se děje třeba v USA. Respekt před časem psal o americké středoškolačce, která orálně uspokojila spolužáka, jenže protože byl věkově pod legální hranicí, z dívky do udělalo sexuální deviantku a díky příslušnosti k podobnému seznamu ztratila šanci na normální život. Rovněž lékařsky diagnostikovaný pedofil se automaticky nerovná sexuální násilník – každý sexuolog potvrdí, že pedofile velmi často znamená obdiv a lásku k dětem, nikoliv automatickou touhu jim ublížit.

Ale hlavně – lidé, kteří sexuální násilí na dětech páchají, v drtivé většině případů pedofilní nejsou. Největší zástupy nebezpečných predátorů nečíhají někde na ulici, ubližují tam, kam nikdo nevidí, kde se nedělají veřejné seznamy a kam velmi často nedosáhne ani ruka zákona. Drtivou většinu sexuálního zneužívání dětí mají totiž na svědomí lidé těmto dětem blízcí – učitelé, vedoucí kroužků či na táboře nebo lidé z rodiny, strýcové, vlastní i nevlastní otcové, bratři.
(O mužích je řeč záměrně, zneužívají sice také ženy, ale muži převažují.) Toto zneužívání má na své oběti obzvláště drtivé a celoživotní dopady, protože útok přichází z míst, z nichž je dítě nečeká, a kde naopak hledá a očekává ochranu a bezpečí, děje se celá léta a velmi často zůstává nepotrestáno. Oběti jsou v utrpení obvykle osamocené, protože se děje i v úctyhodných rodinách, a pro vnější pozorovatele je často zcela nepředstavitelné, že by vážný právník nebo lékař doma znásilňoval svoji dceru…

Sečteno podtrženo – neměli bychom se spíše než o ojedinělé útočníky na ulici zajímat o nenápadné ničitele dětství a nevinnosti ukryté za zdmi domovů?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].