Pan Silvie aneb Agresivní podplacená Židovka

Tenhle sloupek bude hodně osobní. Nějak se mi hromadí milé dopisy od čtenářů i ještě milejší reakce od politiků, tak bych se o ně chtěla podělit. Neberte to jako nějaké egomaniacké fňukání, spíše sondu do způsobu, jak se taky v Česku argumentuje. (A pro tentokrát si dovolím přejít do ich formy, protože mi „autorka sloupku“ jaksi neleze z klávesnice.)

Kritické maily i debaty na internetu jsou přirozenou součástí novinářské práce a všichni je tak s kolegy bereme. Některé jsou dokonce i vtipné. Také často odpovídám (pokud pisatel nepřekročí určité meze, na sprostoty se nereaguje) a opakovaně se potvrzuje, že slušná a přátelská odpověď výrazně tupí původní naštvání.

Nicméně jeden výrazný trend se mezi kritickými reakcemi opakuje a právě v tom vidím projev tuzemských debatních tradic – totiž, že kritika cílí nikoliv na to, co říkáte, ale kdo jste. Na vzhled, věk, pohlaví, jméno. Tak třeba věk: když si do Googlu zadáte heslo „mladičká redaktorka“, jako první vyhledávač nabídne článek na Britských listech kritizující můj profil skoroředitele ČTK Radima Hrehy, který byl „naivní a amatérský“ právě proto, že jsem taková mladičká. Ponechme stranou, že v jistých věkových skupinách by toto přízvisko ve spojení s ročníkem 1978 vyvolalo minimálně shovívavě zdvižené obočí. Je to nicméně „argument“ vcelku běžný – naposled šéf kanceláře ředitele ČT Roman Bradáč, o němž se spekulovalo jako o novém šéfovi zpravodajství, který nechtěl, aby o zločinech komunismu „vykládal někdo, komu je dvaadvacet“, protože by mu prý diváci nevěřili, že o tom něco ví. A někdo, komu je padesát, o nich bude vykládat věrohodněji? A kdopak bude věrohodně točit o dinosaurech nebo o středověku?

U vzhledu se dlouho zastavovat nebudu, nevím úplně přesně, jak vkusně popsat situace, kdy volený zástupce lidu nemluví k vám, ale k vašemu výstřihu. Jistému ministrovi současné vlády se zase líbil jeden můj článek a hned poté, co se o pochvalu podělil s kolegou z Respektu, zjišťoval, jestli je autorka „hezká“. Obávám se, že téměř marná námitka zní - není to snad jedno? Nicméně téměř jistě se debata na výzor stočí v okamžiku, kdy přijde řeč na feminismus – když jsem předloni napsala o nastupující „nové vlně feminismu“, pár čtenářů mělo potřebu se podělit o své podezření, že jsem určitě „hnusná a bez chlapa“, jinak bych přece něco takového nemohla napsat.

Povahové vlastnosti nerozebírají jen novináři u politiků, ale i naopak. Předseda jedné politické strany mi kupříkladu nedávno sdělil, že se mnou nebude mluvit, protože jsem „ambiciózní“ a „agresivní“. Co k tomu dodat? Na ambicích není nic špatného, a pokud je agrese důsledné trvání na odpovědích na klíčové otázky, pak by britského moderátora Jeremyho Paxmana, který v legendárním televizním rozhovoru položil ministru vnitra dvanáctkrát jednu otázku, museli zašněrovat do svěrací kazajky nebo alespoň vyhodit z práce. Nestalo se – z Paxmana je naopak novinářská legenda.

Zírání do výstřihu i psychoanalytické rozbory povahy ovšem zcela přebíjí intenzita, s níž lidé reagují na jméno, které jsem před pár lety přijala za své a které mám v tomto tvaru napsané v občance. Člověk by neřekl, jak zásadně ho může pět písmen v něčích očích definovat. Na článek o íránském jaderném programu přijde naštvaná reakce, že od „osoby židovského původu se stejně nic jiného nedalo čekat“. (Pisatelka tohoto mailu nebyla první ani poslední, kdo usoudil, že lidé, kteří sdílejí jméno s Ronaldem Lauderem s ním sdílejí také „židovský původ“. Skotsko, odkud jméno pochází, je v tom případě prakticky další židovský stát…) Když jsem kritizovala oprašování Benešových dekretů v souvislosti s Lisabonskou smlouvu, vysvětlení bylo podle jednoho ze čtenářů jasné – dělala jsem to proto, že jsem „podle jména nějaká přivandrovalkyně určitě placená Sudeťákama“. Drtivá většina reakcí – a nepřestává mě to šokovat, proč je to vůbec pro někoho téma a proč tomu věnuje energii - se ovšem týká faktu, že je moje příjmení nepřechýlené. Prý je to „image“ nebo „intelektuální snobismus“, nebo „křečovitá snaha o rovnoprávnost“. Odpor ke jménu pak dále projevuje třeba oslovováním „pane“. Vysvětlení operující s ohromující logikou se nedávno objevilo v diskusi na webu Respektu – „když může být Lauder paní, tak může přece být Sylvie pán“. Zajímalo by mě, jestli všechny paní a slečny Krejčí či Janů dostávají stejné kapky?