V Sýrii jste byl ve vězení. Jak jste se tam dostal?
V roce 1999 mě zatkli kvůli mým aktivitám v zakázané politické straně Tahrír. Vůbec jsem to nečekal, protože jsem se v této straně naposledy angažoval devět let před tím, tj. v roce 1991. Režim v té době ale zatkl lidi, kteří byli v této straně aktivní a kteří mě znali a jen tak zmínili moje jméno. Protože nevěděli jak na mě, řekli mi, že jsem se provinil tím, že jsem nenahlásil, že jsem se ve straně angažoval i přesto, že jsem už dávno nebyl jejím členem. A tak mě zavřeli.

Hammam Youssef se o své příbuzné v Sýrii bojí
Hammam Youssef se o své příbuzné v Sýrii bojí • Autor: Naďa Straková

Proč jste ze Sýrie odešel?
Sýrii jsem opustil kvůli tlaku, který na mě vyvíjeli po propuštění z vězení. Jako bývalý politický vězeň jsem byl pod neustálým dohledem. Každých 14 dní jsem se musel hlásit na policii, kde jsem musel podepisovat různé dokumenty. Také po mě chtěli, abych na lidi ze svého okolí poskytoval informace. Nemyslím tím jen donášel, zda dělají něco protistátního, ale prostě všechno, co o nich vím. Já i moji známí jsme to odmítli. Nemohl jsem sehnat práci. Všude věděli, že jsem politický, a tak mě nikdo nechtěl zaměstnat. Když to shrnu, strádal jsem jak po ekonomické a politické, ale i sociální stránce. To, co jsem žil, nebyl život. Proto jsem se rozhodl odejít. V roce 2002 jsem odletěl do Dubaje, kde jsem potkal svou českou ženu, a tak jsem se ocitl v České republice.

Existuje v Sýrii nějaká sjednocená opozice, která usiluje o společný cíl?
V Sýrii lidé touží po svobodě tak mocně, že utvářejí navenek paradoxní uskupení. Vybavuji si například spojení Muslimského bratrstva a  komunistů. Někomu se to může zdát divné, ale pokud mají společný cíl bojovat proti diktátorskému režimu, pracují na tom spolu.

Co je strana Tahrír zač? 
Strana Tahrír prosazovala reformu režimu nenásilnou cestou, ale pro režim už to, že má někdo jiný názor, je důvod, proč ho zakázat.

Proč jste v roce 1991 stranu Tahrír opustil?
Protože jsem změnil názor na to, jak reformovat naši společnost. Měl jsem pocit, že jejich metody nebyly úplně prosté násilí. Vlastně v jistých momentech násilné prostředky tolerovali. Navíc byli v ilegalitě a ilegální aktivismus nevede podle mého k úspěchu. Kdokoli se nám do strany mohl infiltrovat a v tom případě jsme páchali v očích zákona trestnou činnost, což znamenalo automatický zánik, jelikož většina z nás dřív nebo později skončila ve vězení. V té době se mi také do rukou dostala literatura o nenásilném odporu, nenásilné formě občanské neposlušnosti a došlo mi, že to je pro Sýrii ta pravá cesta. Nejde jen o politickou změnu jako takovou, ale o ideologické, koncepční a kulturní změny celé společnosti.

hammam3.JPG
hammam3.JPG • Autor: Naďa Straková
Jak toho ale dosáhnout?
Kdybychom žili v demokratické společnosti, měli bychom k ruce spoustu nástrojů jak lidi oslovit. V demokratické společnosti lze zakládat neziskové organizace a politické strany a v interakci s lidmi jim nabízet ideje. Ale v diktátorském režimu to nelze. Když Hafíz Assad (otec Bašára Assada) zemřel, došlo k něčemu, čemu říkáme Damašské jaro. Nastartovalo to veřejné debaty, lidé začali aktivně diskutovat o potřebě změny, chvíli jsme se těšili volnějšímu duchu ve společnosti. Bašár pro všechny zpočátku znamenal naději na změnu. Jenže najednou si režim uvědomil, že je to pro něj příliš nebezpečné, takže tomu nakonec udělal přítrž.

Angažoval jste se v Damašském jaru také?
Ne, protože jsem byl v té době ve vězení. Bašár Assad sice po nástupu k moci udělil amnestie, takže mě pustili, ale já jsem chtěl pryč ze země, protože jsem věděl, že jako politický vězeň nikdy nepovedu normální život.

Bylo těžké odejít ze země? Nebo režim vítá, když protivládně naladění lidé odcházejí sami?
Záleží jak moc nebezpečný pro ně jste. V jednu chvíli nechali lidi volně odcházet, protože se domnívali, že bude lepší, když budou žít mimo Sýrii. Pak ale změnili taktiku a přestali je pouštět. Já jsem měl zakázáno cestovat. Musel jsem žádat o povolení k vycestování asi třikrát. Nakonec jsem mohl odejet v roce 2002.

protest2.JPG
protest2.JPG • Autor: Naďa Straková
Byl jste v zahraničí politicky aktivní?
V Dubaji jsem o dění v Sýrii psal články pro různá média a blogoval. A v tom jsem pokračoval i tady, ale to bylo všechno. Nejsem v žádné skupině. Režim v Sýrii byl pro mě tak zakonzervovaný, že jsem necítil potřebu se politicky nějak angažovat. Až před třemi týdny jsem šel na demonstraci před syrskou ambasádu tady v Praze. Protesty v Sýrii nám daly naději, že by se tam mohlo něco změnit. A tak jsme tu také vyšli do ulic.

Měl jste nějaké obavy, když jste se rozhodl jít také protestovat?
Trochu ano, protože máme v Sýrii rodinu. Maminka od té doby, co jsou u nás ty protesty, nechce s námi po telefonu vůbec mluvit. Takže ani nevíme, zda už jí nějak nevyhrožovali. Nevíme vůbec, co se s nimi děje. Moje sestra, která tu také žije, by se chtěla za ní jet podívat, ale bojí se, že by ji nepustili zpátky do Čech.

 

V médiích se často mluví o tom, že by při odchodu Assadovy vlády mohlo dojít k sektářskému násilí, ba dokonce válce. Je to reálná hrozba?
Násilná historie Sýrie začala s nástupem strany Baas k moci v 60. letech. Bašár tento režim, který je celý postaven na strachu, jen zdědil. V posledních čtyřiceti letech režim pracoval tvrdě na rozdělování lidí, podněcování náboženských rozdílů, ale nakonec podle mého neuspěl. Protože teď vidíte, jak například lidé v Latakíje volají po solidaritě s lidmi v Derá. Latakíja leží na severu, Derá na jihu. Lidé v Dayr Az-Zawr, což je na východě země, zas vyjadřují podporu s lidmi v Latakíji, atd. Je jedno, zda jste křesťan, muslim, nebo druz. Mezi Syřany panuje jednota, ví, co se děje, ví o celé propagandě režimu v médiích. Nevěřím, že hrozí sektářské násilí, pokud by vláda odešla.

protest3.JPG
protest3.JPG • Autor: Naďa Straková
Lze vůbec režim zreformovat, jak o tom neustále Bašár Assad mluví?
Domnívám se, že systém je tak zkorumpovaný, že i kdyby Bašár nakrásno chtěl, tak to sám nedokáže. Nevěřím, že stávající systém lze reformovat, musí se změnit od základu. Jenže ti, co jsou u moci, tzv. stará garda, za těch čtyřicet let, kdy vládnou Assadové, spáchali bezpočet zločinů. Mají na svědomí životy tisíce lidí. Jen považte, v Sýrii máme 17 tisíc zmizelých. A tihle lidé se ze všech sil snaží, aby k žádným změnám nedošlo. Sice zruší výjimečný stav, ale hned zavedou jiné zákony, které jim prakticky umožňují dělat to samé jako za výjimečného stavu. Jen tomu budou třeba říkat protiteroristický zákon.

V ulicích měst jsou nyní tanky. Každý den umírá několik desítek lidí a přesto se stále demonstruje. Jaký vývoj událostí předvídáte?
Jedno je jisté, lidé se jen tak s ničím nesmíří. S žádnými kosmetickými změnami, ani kompromisy. Nic je neodradí. Pokud opravdu nevyhlásí svobodné parlamentní a prezidentské volby, nebude se jednat o žádnou změnu. Buď se režim změní od základu, postupně se činovníci stáhnou a předají moc přechodné vládě a ta bude zodpovědná za to dovést zemi ke svobodným volbám, nebo se bude protestovat. S žádným jiným řešením se Syřané teď už nesmíří.

Foto: Naďa Straková

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte