Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Zoufalost a posedlost. Seriál o Jeffreym Dahmerovi ukazuje, co znamená být sériovým vrahem

Netflixovské sérii Monstrum se přes řadu výhrad podařilo inovovat žánr true crime

Autor: Netflix
Autor: Netflix

Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera se od nedávného uvedení raketově stal druhým nejsledovanějším seriálem na Netflixu v závěsu za Stranger Things. Příběhy sériových vrahů neodolatelně přitahují a Dahmer patří mezi sériovými vrahy k pochybné elitě. „Zasloužil“ si to komplexní otřesností svých zločinů, v nichž nechyběly mučení, kanibalismus, nekrofilie a pokusy vytvářet si z obětí zombie pomocí lobotomie.

Autoři seriálu Ryan Murphy a Ian Brennan po látce sáhli dozajista i proto, že tušili záruku sledovanosti. A to, že splní zadání a potřeby Netflixu, s nímž má Murphy lukrativní smlouvu. Jako u řady dalších děl z tohoto ranku by se tak dalo namítnout, že parazitují na tragédii a pomáhají udržovat kult fascinace kolem sériových vrahů. A několik prvních dílů by to tak mohlo i vypadat, když autoři detail po detailu ukazují ubíjející anatomii Dahmerových zločinů.

Od poloviny ale pootáčejí perspektivu a sledují, jak nepopsatelně bolestivě a tragicky Dahmer zasáhl do života druhých. Ani tenhle empatický obrat, podle některých kritiků navíc nedostatečný, nicméně nakonec není na seriálu to nejzajímavější. Při všech možných výhradách se autorům jednou věcí povedlo inovovat žánr true crime.

Mimo lidskou společnost

Měřeno temně otřesným světem sériových vrahů by se jen obtížně hledal někdo temnější než Jeffrey Dahmer – známý také jako Kanibal z Milwaukee podle města, kde se narodil. Jeho zločiny hluboce překračují hranice představitelného. Mezi léty 1978 – 1991 zavraždil sedmnáct gay mužů. Někteří byli stále v chlapeckém věku. Uspával je drogami, jejich těla porcoval, vařil, preparoval nebo splachoval do odpadu. Mezitím další sexuálně zneužil. Jeho vraždění akcelerovalo v roce 1991, kdy už nebyl schopný se těl zbavovat. Později se jedné z obětí Tracymu Edwardsovi podařilo uprchnout a k Dahmerovi přivedl policii. Odsouzen byl na šestnáct doživotních trestů a v roce 1993 ho ubil k smrti spoluvězeň.

Dokud žil, mluvil o tom, co udělal – s policií, s vězeňskými psychiatry, s médii. Nejznámější interview s ním vedl americký novinář Stone Phillips. Tvůrci seriálu tak měli k dispozici nejen notoricky známý příběh, ale i množství dalších materiálů, z nichž mohli při vyprávění čerpat. Mimochodem, knihu o životě se svým synem napsal i Dahmerův otec Lionel. V seriálu ho bravurně, sveřepě, nemilosrdně, jakoby zavinutého do sebe hraje Richard Jenkins. Autoři si dovolili i jedno podvratné obsazení, když do role jeho druhé manželky vybrali Molly Ringwald – v 80. letech ikonickou představitelku empatických teenagerských filmů Johna Hughese. Dospívání Jeffreyho Dahmera zabydlené mrtvolami zvířat, taxidermií, alkoholismem a nezájmem rozvádějících se rodičů jim nemohlo být vzdálenější.

Seriál sleduje Dahmera od dětství až do jeho konce. Drží se přitom víceméně známého narativu, se kterým pracovala popkultura doposud. Ukazuje jeho rodinné poměry, komplikovaný vztah s matkou a ještě komplikovanější s otcem, před kterým musel tajit sexuální orientaci. (Ne)vztah s babičkou, u které nějakou dobu bydlel. Party v gay klubech. Propuštění z armády, která ho měla v otcově představivosti napravit. Manuální ubíjející práce. Výbuchy nekontrolovatelných emocí i promyšlenou a chladnou manipulaci. Zoufalé momenty touhy být normální. Realita se tu často protíná s čím dál tím násilnějšími fantaziemi. Až si je jednoho dne začne plnit. První vražda, dlouhá léta nečinnosti. Kamera sedmdesátá léta ladí do sépiových měkkých teplých tónů, v osmdesátých je kýčovitější.

Monster: Příběh Jeffrey Dahmera patří do stále populárního žánru true crime. Desítky seriálů, podcastů či dokumentů se věnují více či méně známým kauzám. Z okruhu „slavných“ sériových vrahů se nedávno nové dramatizace dočkal například Ted Bundy. Bylo tak jen otázkou času, kdy přijde na řadu Dahmer. Respektive kdy znovu přijde na řadu - protože nepatří mezi figury, které by popkultura přehlížela. V letech 2002 a 2017 o něm vznikly filmy, v roce 2012 dokument, znovu vyšly nahrávky rozhovorů jako součást dokusérie Netflixu Rozhovory s vrahem. Nepřekvapivě se i z nich staly divácké hity.

Důvodem je kolektivní fascinace zločinem obecně a tím hrdelním zvlášť. Vrazi přitahovali pozornost vždycky. A z těch sériových amerických pak v moderní éře média a FBI pomohly udělaly svého druhu celebrity. Čím otřesnější zločin a čím více obětí a strašnějších cest, kterými je pachatel sprovodil ze světa, tím větší fascinace. Zrcadlí se v ní touha publika bezpečně se bát, vnést vzrušení do vlastních životů, nutkání pochopit nepochopitelné a zároveň si potvrzovat vlastní normálnost konfrontací s monstry, která nejsou „jako my“.

Monstrum evokuje něco mimo tento svět, mimo lidskou společnost. Je to konstrukt a svůdně jednoduchá nálepka, která toho o sériových vrazích moc neříká. Sérioví vrazi ale nejsou monstra, jen krajní forma lidství. S limity termínu dobře pracoval třeba seriál Mindhunter, který se vymykal standardní mytologizaci vrahů. Příběh Jeffreyho Dahmera zkraje slibuje, že by mohl spadat do podobné kategorie jako Mindhunter, který se soustředil na pokusy proniknout to mysli sériového vraha přes práci policistů, kteří zakládali u FBI jednotku zaměřenou na profilování sériových vrahů. Nakonec ale touhle cestou nejde.

Druh existence

Murphy přirozeně ví, s jakým materiálem pracuje. Slovo monstrum se ocitá na prominentním místě v titulku. Nahazuje udičku diváckým očekáváním. Do značné míry je plní, do jisté jde proti nim. Divák neodolá, ale tvůrci ho vtáhnou do světa, kde nakonec zoufale nechce být. Nalákají ho tak trochu jako Dahmer lákal svoje oběti. S monstrem v názvu to totiž nakonec není ani u Murphyho tak jednoduché. Nejde o „laciné“ polidšťování a vyvolávání pocitů sympatií s anti-hrdinou ve stylu „měl těžké dětství, vyrostl bez lásky a zoufale toužil po blízkosti“. Byť tomu druhému se autoři v závěru ne zcela ubrání.

Seriálový otec Jeffreyho Dahmera
Seriálový otec Jeffreyho Dahmera

V první půli se tvůrci soustředí na Dahmera a jeho evoluci. Nezřídka bruslí nebezpečně blízko hraně exploatace – ukazování hrůz jen pro hrůzy samé, pro šokující efekt. Ve druhé pak pootáčejí perspektivu a dávají větší prostor obětem, rodinným příslušníkům, pozůstalým a dalším lidem, jejichž cesta se destruktivně protnula s tou Dahmerovou. Důraz na perspektivu obětí, které až donedávna často zůstávaly anonymními položkami ve stínu „fascinujícího“ pachatele, je jedním z trendů v současném true crime. Nabízí šanci inovativněji vyprávět. Zároveň je pragmaticko-etickou odpovědí na výtky, že se tvůrci často přiživují na senzaci a pomáhají udržovat perverzní auru zločinců.

Murphy na tuhle tendenci „vracení hlasu obětem“ navazuje, i když ji rozvíjí o něco méně, než by možná mohl. Nikdy Dahmera neodsouvá zcela do pozadí. Nebere mu prostor, neubírá mu na významu – přestože lze tvrdit, že totální vymazání je přesně to, co by dávalo smysl. Stejně jako se mohl více pustit do zásadních témat, jako je laxnost, lapsy a neschopnost policie vedené často homofobií a rasismem. Nelze nedojít k závěru, že kdyby vraždil blond studentky, sledovali bychom jiný scénář. Kapitolou, která by si zasloužila kritičtější pohled, pak je mytologizace sériových vrahů a psychopatů všeho druhu obecně.

Jedna pozoruhodná věc se ale tvůrcům povedla. Prvních pět epizod je doslova fyzicky nepříjemné sledovat. Nedá se na ně téměř dívat. Představu binge watchingu (maratonu sledování více dílů po sobě) doprovází mentální únava a nevolnost. Je to do slova a do písmene odpudivá televize – což je paradoxně pozitivní hodnocení. Důvodem „odpornosti“ ale nakonec není brutalita, leptání kyselinou, drcení kostí kladivem. Tvůrcům se daří přiblížit, co se téměř nikdy u příběhů o sériových vrazích neukazuje – co vlastně znamená být sériovým vrahem. Co to je za druh existence. Že téměř nikdy nejde o famózní kriminálníky, kteří mají nad všemi a nad vším nadvládu díky výjimečnosti a daří se jim bravurně unikat policii, s níž hrají hry. Ale o patetické, hluboce smutné, zoufalé, depresivní, ulepené existence pohlcené neovladatelnou obsesí.

Na rozdíl od manipulujících, psychopatických šarmérů typu Teda Bundyho působí Dahmer v rozhovorech jako člověk zoufalý sám ze sebe; ví, že je s ním něco špatně, ale nikdy nepřišel na to, proč a co přesně. S Dahmerem bylo v neopakovatelně jedovatém mixu špatně úplně všechno. Na poli fikce se tvůrcům tenhle pocit podařilo zachytit líp než komukoliv z jejich předchůdců.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].