Když chtějí muži rozhodovat za ženy, nevzejde z toho nic dobrého. To by mohl být poselství nového snímku X-Men: Dark Phoenix. Tvůrci jej pragmaticky pojali jako zeitgeistový snímek s tématem ženské síly a nezávislosti na „otcích“ všeho druhu, který ladí se současnou náladou ve společnosti.
Hlavní prostor tak dostává telepatka Jean Grey, jež získá po kolizi s tajemnou vesmírnou energií doslova nadpozemskou sílu a stane se nejmocnější bytostí. Jenže o necelé dvě hodiny a intenzivní záplavu vířivých speciálních efektů a dynamických akčních scén později je nakonec ono poselství docela jiné: že si tvůrci s tématem ženské síly a nezávislosti stále nevědí příliš rady.
Nová verze
Ještě před takovými osmi lety patřili X-Men v žánru superhrdinských filmů k tomu zajímavějšímu. Třeba tematizováním morálních rozměrů moci, outsiderství, vyloučení, perzekuce, identity nebo psychologickým propracováním postav. Tři roky starý, překombinovaný a zároveň vyprázdněný díl X-Men: Apokalypsa ale zastihl franšízu v hluboké krizi - a letošek s Dark Phoenix ukázal, že je navíc k tomu ještě v úzkých. X-Men působí jako blockbuster, který ztratil svoji tvář.
Marvel je sice nechtěl opustit, protože představují značku, která stále garantuje zajímavá divácká čísla, ale pozornost přesměroval evidentně na budování jiného fikčního světa, seriálového vesmíru v Avengers. Ti se stali vlajkovou lodí Marvelu a epicky se rozrostli do více než dvacítky více či méně propojených filmů. A v jejich stínu se X-Men aktuálně na blockbusterové superhrdinské mapě nacházejí. Třeba i proto, že soudržnost mezi jednotlivými díly, které by mezi sebou komunikovaly a hladce na sebe navazovaly, nikdy nepatřila k silným stránkám této franšízy. Což potvrzuje i X-Men: Dark Phoenix, jenž dojel do finále bezcílně, i když v jiskřivě kinetickém balení speciálních efektů.
Film vypráví novou verzi zrodu ultra síly Jean Grey. V podstatě maže události X-Men: Apokalypsy, kteří už v tomhle ohledu přinesli svoji verzi, a převypráví i podstatnou část X-Men: Poslední vzdor. Nesoudržnost a díry v zápletce a časových linkách ale klidně můžeme přenechat fanouškům, kteří už je začali na internetu pečlivě rozebírat. To, že studio Fox, pro nějž je Dark Phoenix posledním filmem pod hlavičkou X-Men, a tedy i vyvrcholením celé ságy, dobře neplánovalo a nepromyslelo, kterou část příběhů a jak chce vlastně vyprávět, je fanouškovská technikálie. To, jaká témata a jak film nabízí, už stojí za větší pozornost.
Pro superhrdinské blockbustery se stalo víceméně povinností reflektovat současné proměny genderové politiky a reagovat na tlaky vně i uvnitř filmového průmyslu volající po větší diverzitě i výraznějších a nejednorozměrných hrdinkách. Girl power je heslo dne, kterým se zaštiťují i producenti. X-Men: Dark Phoenix jde v tomto ohledu cestou, kterou prošlapala před dvěma lety Wonder Woman režisérky Petty Jenkins. Snímek byl odpovědí na rostoucí kritiku, že zatím nevznikl superhrdinský film, v němž by byla hlavní postavou žena. A je i snahou těžit z předpokládaného zájmu publika o zajímavé a silné hrdinky, kterou ukázala například trilogie Hunger Games. Černá vdova v Avengers jako součást mužského klubu už přestala stačit.
Povinné položky
Dark Phoenix začíná poměrně konvenčně návratem do hrdinčina dětství, s nímž spojuje traumata, která zkomplikují budoucnost. Malá Jean jede se svými rodiči v autě. Nedokáže kontrolovat svoje schopnosti a způsobí kalamitu. Přebírá ji Charles Xavier do své školy pro mutanty, aby jí pomohl ovládat její schopnosti i její strach, že jednoho dne někomu ublíží.
Když se skupina astronautů na oběžné dráze dostane do úzkých, vláda povolá tým X-Men na pomoc. Během záchranné mise je Jean vystavena neznámé vesmírné síle, kterou do sebe vstřebá, a zrodí se jako Dark Phoenix, postava s nepředstavitelnými schopnostmi, které jsou ale destruktivní a neřiditelné. Ani její dřívější mentor Xavier, který se ji snaží přesvědčit, že pro ni vytvořil domov, kde se může cítit bezpečně, na její schopnosti nestačí.
Do hry vstoupí predátorská vesmírná rasa, která chce využít nahromaděnou sílu Jean ke zničení lidstva a kolonizaci Země. A pozoruhodně k tomu využívá nejen svoje nadpozemské schopnosti, ale i manipulativně feministickou rétoriku. „Jsi tatínkova malá holčička, nebo nejmocnější bytostí ve vesmíru?“ ptá se svádivě vůdce mimozemské rasy Vuk s ledově bílou tváří Jessicy Chastain, který všechny apokalyptické bitvy absolvuje v jehlových podpatcích.
Snahu o zdánlivé emancipační poselství Dark Phoenix nijak nezastírá. Tvůrci kvůli němu v porovnání s komiksovou předlohou změnili životopis hrdinky (její dětství a následně i tzv. origin story). Vymysleli novou linku, díky níž vstoupí do hry motiv selhávajících otců, ať už skutečných nebo zástupných – kteří nedokáží zvládat unikátnost svých dcer a raději je svěří jinému muži, u nichž se vzorec opakuje. I noví „otcové“ volí silové řešení, které nejlépe vyhovuje jim, namísto takového, které by vzalo v potaz ženskou postavu. Zkrotí její výjimečnost, jež je z jejich pohledu nebezpečná. Potlačí vzpomínky na trauma, které dívka nedokáže zpracovat, ale jež později probublá na povrch.
Jakkoliv tohle všechno zní na papíře zajímavě, Dark Phoenix pracuje metodou odškrtávání povinných položek na seznamu společenské a genderové „uvědomělosti“ v souladu s aktuální (vnímanou nebo skutečnou) poptávkou. Že je hrdinka nejmocnější bytostí ve vesmíru, ještě automaticky neznamená smysluplné zpochybnění rozdělení moci a postavení žen.
V popelu banálnosti
Mechanické naplňování poptávky prostřednictvím deklamace zjednodušených feministických sloganů nejlépe dokládá krátká sekvence, v níž hrdinka Raven konfrontuje Charlese Xaviera, rozčarovaná z jeho domnělého politikaření. Po návratu ze záchranné mise hnané Xavierem za hranu rizika ventiluje svůj vztek poznámkou: „Ženy tu vždy zachraňují muže, možná bys měl zvážit změnu jména na X-Women.“ Je ovšem jasné, že je to věta čistě rétorická. Což potvrdí i následná smrt vzpurné hrdinky. Obratem se ze silné-mrtvé ženy stane součást příběhu mužské postavy, která se její smrt rozhodne pomstít.
Vyprázdněnost takového přístupu dvojnásob vynikne v porovnání s jistou mírou vnímavosti k feminismu u komiksové předlohy, která patřila k jedné z prvních v komiksovém mainstreamu, jež se pokoušely nakládat se silnými hrdinkami bez dobově obvyklých klišé (pokušitelky nebo překážky v hrdinově cestě či jeho motivace). V některých částech byla sága Jean Grey dokonce silně feministická (vzpoura proti muži, který se jí snažil ovládnout, a následné rozhodnutí dobrovolné skoncovat raději s životem, než aby svou silou ničila okolní svět).
Podobnou vlastní vůli nebo vlastní příběh dospělé ženy, která musí naložit se svojí silou, najít samu sebe a převzít zodpovědnost, filmový Dark Phoenix postrádá. Tvůrce její emoční ani jiný vývoj v podstatě nezajímá. Nechávají ji ustrnout v traumatu z dětství. Ostatně jako bezmocné děcko schoulené do sebe nebo jako vzdorovitý puberťák se hrdinka většinu času i chová.
Jedině v závěru se na chvíli mění ve svébytnou osobnost, která se rozhodne vlastní obětí postavit všem, kdo se ji snaží zmanipulovat. To ale moc nezmění na tom, že své výstavní ženské téma X-Men: Dark Phoenix nenechává vstát z popela banálnosti. Je už jen příznačné, že v závěrečném obraze je nejsilnější bytost ve vesmíru jen pozadím pro jedno velké mužské přátelství…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
