V síti se zachytil i muž, který si chtěl jen nevinně popovídat

Pražská kavárna: speciál z LFŠ v Uherském Hradišti, díl 1.

29. 7. 2019

„Člověk si nemá stěžovat, mohou přijít i horší věci." - S tímhle ponaučením režiséra Hynka Bočana se pouštím do svého tradičního průvodce Letní filmovou školou v Uherském Hradišti, která si na Slovácku od pátku odbývá již pětačtyřicátý ročník. Bočan je letos jedním z hlavních hostů a v neděli večer měl debatu v Respekt stanu. Kdo se chce v letošním dusnu trochu svlažit dávkou veselých, ale i poučných historek z natáčení, měl by zamířit právě sem. Od Bočana by se tak například dozvěděl, že úvodní ponaučení si v sobě nese od 20. srpna 1968, kdy s kolegou Evaldem Schormem „strašně nadávali na režim“, aby se za pár hodin probudili v okupované zemi.

Ta měla Bočanovi teprve ukázat, co režim umí: Passinettiho cenu italské filmové kritiky za Čest a slávu si nemohl na MFF v Benátkách převzít, nějakých pět let musel na Barrandově po okupaci sledovat, jak mu odmítají jeden film za druhým a ty starší, už natočené postupně končí v trezoru. Když se ho návštěvníci napěchovaného stanu ptali, jaké to pro něj bylo přejít z Barrandova nuceně k televizním komediím a pohádkám, Bočan odpověděl, že v pohádkách se dala alespoň říct tak „odvážná věc, že dobro zvítězí a zlo bude potrestáno“. Čímž nemyslel jen Dorotu Máchalovou z jeho (pořád skvělé) pohádky S čerty nejsou žerty, ale hlavně bolševiky, kteří jemu zničili kariéru a jeho největšímu kamarádovi Jiřímu Stránskému málem i život. Až do debaty jsem netušil, že k sobě měli tak blízko - že díky Stránskému Bočan dokonce poznal svou ženu Janu, protože mu ji Stránský coby asistent režie přivedl na plac při hledání hereckých adeptů pro Bočanův celovečerní debut Nikdo se nebude smát.

Publikum se v Respekt stanu smálo hodně. A chvíli dokonce i během předchozí debaty s Bárou Chalupovou, se kterou jsem si povídal o jejím (aktuálně stříhaném) novém filmu V síti. O jejím projektu s Vítem Klusákem se popsaly už hory reálného i virtuálního papíru, přesto mě v některých momentech běhal mráz po zádech, na co všechno dokumentaristé ve virtuálním prostoru narazili. Až v březnu snímek přijde do kin, vsadím se, že způsobí dost revoluční obrat v přístupu k dětem a jejich pohybu na sociálních sítích.

Už jen to, o čem Bára zatím může mluvit, je hodně silná káva. Natož pak to, co si schovávají až na premiéru. Jediným veselým momentem bylo Bářino přiznání, že se u natáčení jednou zasmála. To ve chvíli, kdy tři dospělé figurantky předstírající věk dvanácti let narazily na muže, který jim neposílal fotky svého penisu, neonanoval před nimi, ani je nenutil, aby se svlékaly před webovou kamerou. Prostě si s nimi chtěl jen obyčejně a nevinně povídat, což na všechny aktéry natáčení zapůsobilo hrozně dojemně. Vzhledem k tomu, že během natáčení dívky oslovily stovky mužů a takhle se zachoval jen jeden z nich, to ovšem zas tak veselá historka není.

Tak raději ještě jednu jinou: když režisér Lindsay Anderson v roce 1967 pozval do Londýna Miroslava Ondříčka, aby se stal kameramanem jeho filmu Bílý autobus, Britové platili začínající československé hvězdě pětašedesát liber týdně, z čehož si náš zestátněný film strhával celou padesátku. Tohle jsem zjistil díky projekci tohoto bizarního surrealistického díla v rámci sekce Češi v zahraničí, která je letos na filmovce zaměřená právě na práci Miroslava Ondříčka. Musela to být pro něj hodně experimentální zkušenost. Kameraman neuměl anglicky, na filmu si poprvé vyzkoušel práci s barevným negativem - a ačkoli snímek točil v extrémně širokoúhlém formátu Cinemascope, režisér Anderson s producenty mu ho nakonec ořezali na polovinu. Jo, a kdybyste nevěděli, kde se před kamerou poprvé objevil Hannibal Anthony Hopkins, je to právě v Bílém autobusu: zpívá tu hrdince jednu krásnou německou písničku.