Staré kříže a nový pláč. Jakubisko ohledával to, co přetrvá bez ohledu na režimy a tok času

Kdyby se slovenský filmový režisér Juraj Jakubisko narodil v 18. století, stavěl by ty nejopulentnější barokní chrámy. Nejvýraznější díla v jeho filmografii čítající patnáct celovečerních snímků se podobala barokní architektuře plné zrození a zániku, víry a rouhání, baladické tragédie i intenzivní touhy žít v často nepřátelském světě. Vztahují se k bohu stejně jako k tělu. Přimícháním poetiky surrealismu a východoslovenského folkloru se mu podařilo vytvořit natolik jasně rozpoznatelný magickorealistický rukopis – natolik plný fantaskních obrazů a symboliky, že jej mohl v pozdějších fázích své kariéry sám kanibalizovat.

V 60. letech byl Jakubisko slovenskou tváří tuzemské nové vlny. Sice vedle Elo Havetty a Dušana Hanáka jen její třetinou, ale jeho jméno je u běžného publika nejvíce rozpoznatelné. V 80. letech se pak zase stal tváří mezinárodního úspěchu slovenské kinematografie v západní Evropě s filmy Tisícročná včela nebo Sedím na konári a je mi dobre – oba byly uvedené na festivalu v Benátkách. Po revoluci v roce 1989 se jako víceméně jediný z bývalých novovlnných režisérů pokusil svoje jméno důsledně změnit v komerční značku. Uspěl diskutabilně, byť si v jednu chvíli mohl jako režisér snímku Bathory připsat autorství nejdražšího středoevropského filmu.

Podobně jako u Jiřího Menzela nebo Věry Chytilové jeho porevoluční osud potvrdil, jak zásadně byl jejich tvůrčí úspěch propojený s bezpečím státního filmového monopolu. Přesto v československé kinematografii zanechal hlubokou stopu jako rej bláznů, zběhů a cirkusáků táhnoucích krajinou a marně hledajících v prostoru střední Evropy vnitřní svobodu.