Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

Putin je nudný a ovládá ho strach

S ruským novinářem a spisovatelem Michailem Ševeljovem o ruských médiích a pokání

Vladimir Putin • Autor: REUTERS
Vladimir Putin • Autor: REUTERS

Michail Ševeljov léta pracoval jako reportér, byl přímým svědkem válek na území rozpadlého Sovětského svazu. Poté však nabyl dojmu, že žurnalistika v Rusku ztratila svůj vliv, a začal psát romány a překládat. Jeho debut Nejsem Rus vyšel letos i v češtině. Hrdinou jeho krátké novely je – stejně jako byl autor – novinář ve středním věku. Současné drama, které se odehrává na ploše pár hodin, se prolíná s porevoluční historií Ruska a vede k úvaze: Jak se stalo, že si ruští voliči pár letech divoké svobody, jejíž odvrácenou stranu Ševeljov nezapírá, opět volí staré pořádky? 

Studoval jste cizí jazyky, pracoval jste jako překladatel a pak dlouhá léta jako novinář. Nyní se věnujete psaní a opět překládáte. Co vás k tomu vedlo? Právě ona neschopnost žurnalistiky měnit okolní svět, jak o ní píšete ve svém debutu?

Ano, kategoricky jsem odmítal být novinářem v sovětské době. Pak začala perestrojka, nastoupil Gorbačov. A s ním i opravdová žurnalistika, která mě nadchla, a proto jsem změnil profesi. Pak se ale opět vrátila sovětská moc, a žurnalistika skončila. Takže jsem opět začal pracovat jako překladatel.

Je možné být v Rusku nezávislým novinářem?

Novinář musí někde publikovat. Ke své práci potřebuje noviny, časopis, rádio nebo televizi. Výraz nezávislý novinář nemá žádný význam. Proto tahle otázka směřuje na média. Druhou věcí je pak svědomí samotného novináře.  Existuje několik málo novin, které se snaží být nezávislé. Tam tito lidé publikují. V Moskvě je Novaja gazeta a Vědomosti, v Jekatěrinburgu je Znak.ru. To jsou ty, které znám já. V televizi nic není, tam je hřbitov.

Kdy podle vás skončila svobodná žurnalistika v Rusku?

Neskončila hned. Byl to proces poledních deseti let.

Do jakých souvislostí byste její konec zarámoval?

Myslím si, že začátkem konce byla druhá čečenská válka. Za deset let zničili všechna nezávislá vydavatelství, televizní a rozhlasové stanice. Nechci kritizovat nikoho z mých kolegů. V Rusku zůstali skvělí novináři, ale žurnalistika jako profese už neexistuje. A všechno pak definitivně skončilo Donbasem; to byl poslední hřebíček do rakve.

Vidíte vůbec rozdíl mezi současnou ruskou žurnalistikou a tou sovětskou?

V principu ne. Existují skvělí, čestní a dobří novináři. Existují i skvělé publikace i dobrá vydavatelství. Ale jak už jsem řekl: dobrá média v Rusku nejsou. Není ani mediální trh. A takové uspořádání hodně připomíná Sovětský svaz. 

Sám jste dlouho jako novinář pracoval. Kolik je ve vašem debutu reality?

Stěží napíšete něco zcela fantastického, Vždycky čerpáte z vlastní zkušenosti. Ze začátku to bylo složité. Zvykl jsem si, že se musím držet faktů. A najednou jsem si mohl domýšlet nové postavy a dovolit jim, ať si dělají, co se jim líbí. A ony se u mě zabydlely a v jednom momentu jsem je už přestal kontrolovat. Začaly si žít samy.

Co bylo hlavním impulsem ke knize kromě odchodu z profese?

Bylo pro mě důležité napsat takovou věc: chtěl jsem říct, že to, jaké teď Rusko je, je také moje vina. Nevěřím v kolektivní vinu. Věřím ve vinu osobní. Vždy se říká, že jsme to my, kdo se musí kát, ale pokání nikdy nebývá kolektivní. Je to individuální akt; a každý Rus by se měl kát. 

Jak vaše kniha mohla vyjít, když je kritická?

To je jednoduché. Současné Rusko se stará o velké cifry, zajímá se televizi, rádio a noviny - a knížky, které vyjdou v nákladu 3000 kusů, je pak jednodušší ignorovat.

Je možné říct, že knihy s malým nákladem podobné té vaší jsou jakýsi novodobý samizdat?

Ano. Zdá se, že pro stát je jednodušší dělat, že takové věci prostě neexistují.

Cítíte větší vinu právě proto, že jste pracoval jako novinář?

To, kam se dostalo Rusko, je vina nás všech – někdo válku začal, někdo se proti ní dostatečně nepostavil. Další něco nedodělal, někdo zase nebyl dostatečně chytrý. Během novinářské kariéry jsem se snažil pracovat čestně, ale pravděpodobně jsem mohl být šikovnější.

Autor: Marie Kučerová
Autor: Marie Kučerová

Vaše kniha se jmenuje Nejsem Rus. Cítíte se aspoň někdy být Rusem?

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a zjistil jsem, že mám jakousi bludnou národnost. Ráno se často cítím jako Rus, někdy se cítím jako Gruzín, jindy jako Žid. Poslední dny spíše jako Američan, protože mi je líto amerických kolegů. Cítím se jako Američan, který hlasoval proti Trumpovi. Ano, člověk přináleží k takové kultuře a národnosti, v jejímž jazyce přemýšlí. Ale nechápu všechny ty hovory na téma národní hrdosti, které jsou v současném Rusku tak časté: Jsme prý národ Dostojevského, Tolstého, Čechova. Ale ty přece nejsi žádný Čechov, žádný Tolstoj, žádný Dostojevskij - a taky jsi nikdy neletěl do kosmu. Takže nemáš být na co hrdý. Hrdý můžeš být jen na to, co jsi dokázal.

Kdyby byly v Rusku svobodné volby, kdo by vyhrál?

Svobodné volby nemohou vzniknout během jednoho dne. To je dlouhý proces. Nejdřív osvobodíte média, pak dovolíte lidem svobodně vstupovat do politických stran. A to je proces, který v Sovětském svazu trval pět let. V roce 1985 začal a v roce 1990 byly - více méně svobodné - volby. Když zítra vyhlásíme svobodné volby, vyhraje je Putin. A budou to stejné volby jako dosud - a ne takové, jaké by mohly být za pět let.

Takže je potřeba symbolických 40 let putování po poušti jako v Bibli?

Ano, tak by to mělo být. My jsme po poušti chodili 25 let a rozhodli jsme se, že to takhle stačí. Ale ještě je potřeba dalších patnáct.

U nás je stále v paměti rok 1968. Měli by tehdejší sovětští vojáci činit pokání?

Myslím, že řeč by měla být především o lidech, kteří sami sebe nazývají intelektuály – o těch, kteří čtou knihy, jsou vzdělaní, chápou, co se děje. Vinni jsou hlavně oni. Vojákům nelze nic vyčítat. Oni se kát nemohou. Aby mohli činit pokání, je potřeba chápat, za co ho mají činit. Ti, kteří to chápali a mlčeli, nebo naopak všechno ospravedlňovali, ti by měli činit pokání. A to se netýká jen roku 1968. Rusové by se měli omluvit za Afghánistán i za Čečnu.

Obecně mám za to, že je nutné ostře rozdělovat ruské politiky a ruský národ. Ruská politika si zaslouží kritičtější pohled, zatímco ruský národ potřebuje kromě kritiky i soucit. Měl by si projít stejnou cestou jako Němci - ty k tomu také „donutili“. Se zájmem teď sleduji generaci mého sedmnáctiletého syna. Je první, která považuje svobodu za něco daného. A pokusy sebrat jim ji přijímá velice bolestivě.

Může být jeden člověk zodpovědný za historii svého státu?

Každý člověk je zodpovědný především sám za sebe. Musí si odpovědět na otázku, jestli udělal všechno pro to, aby byl život jiný. Nicméně nemá před nikým žádnou povinnost. Pokud se snaží něco změnit, je to lepší – především pro něj. Ale nikoho nelze nutit. To je otázka rodičovské výchovy a musí to cítit sám. Nejde říct: „Vstaň z gauče, nekoukej se jen na seriály a jdi něco dělat.“ Různí lidé přitom jednají z různých příčin. Například Havel byl úspěšný literát a nebyl ani chudý. Proč to všechno dělal? Bylo mu lehčeji. Lépe pak mohl mluvit sám se sebou. A zdaleka nebyl jediný, kdo tak ve svém životě postupoval. 

Ve vaší knize je kapitola o Putinovi. Setkáváte se s ním v Petrohradě, kde se s ním opijete. Je to pravda?

Ano.

A proč tam o něm není nic dalšího?

Putin je nudný. Ale v knize se pak objevuje. Sice se tu o prezidentovi nemluví jako o Putinovi, ale je to on.

Ale Putin není jenom nudný, má i jiné vlastností, ne?

Je především bezvýznamný…

A připadal vám jako „normální“ člověk?

Tehdy mi nepřipadal jako blázen. Byl takový nijaký – není ani nijak zvlášť chytrý, je prostě nudný. A myslím si, že je to velmi zakomplexovaný člověk. Své problémy si nese z dětství. Jeho hlavní komplexem je strach. Bojí se všeho na světě; a nejvíc ze všeho se svůj strach bojí ukázat.

V Česku jste byl poprvé v roce 1974 se svými rodiči-novináři. Žili jste tu dva roky. Jak na vás Praha po tolika letech působí?

Jsem tu šťastný. Jsem hrdý, že jsem se naučil česky a můžu v tomto jazyce mluvit, číst a přemýšlet. Ale je to složitý pocit. V Praze jsem byl s rodiči, kdy mi bylo patnáct; a v tu dobu jsem nic o roce 1968 nechápal. Radoval jsem se z toho, co tady všechno vidím. Nechápal jsem, jak se na mě dívají ostatní za to, že jsem Rus. Když jsem to pochopil, bylo mi neskutečně trapně. Doteď si na to vzpomínám. Ale bez ohledu na to se tu cítím skvěle, lépe než v jakékoliv jiné zemi. Že moje kniha vyšla právě v českém překladu, považuji za osobní čest a vykoupení osobní viny za to, že jsem tehdy nic nechápal…

Autorky jsou spolupracovnicemi redakce

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].