0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura14. 8. 20178 minut

Pozvěte si do obýváku příští hvězdu

Bytové koncerty v éře YouTube mohou probudit diváky a představit začínající hudebníky

Jiří Kordík
Sofar Praha - s panoramatem Hradčan
Autor: Brenda Dobrovics

Přes kancelář okolo kopírky prochází skupinka lidí na skrytou terasu. Tam si z batohů vytahují plechovky s pitím a sedají se na zem. Mezi stromy prosvítá oslepující slunce a několik návštěvníků komentuje výhled na Hradčany. U mikrofonu a jednoho reproduktoru zvučí dvě norské písničkářky s mandolínou, přichází několik dalších lidí. Všichni si ohledávají prostor a v ruce drží malý program. Až na něm si můžou poprvé přečíst, koho si vlastně na koncertu projektu Sofar přišli poslechnout.

„Sem jsme se dostali přes kamaráda Ivana. Pořádal jeden náš koncert u sebe doma, z čehož byl dost nervózní. Ale pak nám ale v nadšení doporučil tuhle kancelář v Riegrových sadech. S týmem jsme se sem dostali až za delší dobu, ale úplně mě pak uchvátil ten výhled: Říkal jsem, že to tu musíme udělat," popisuje Kryštof Diatka, jeden z organizátorů pražské odnože Sofar Sounds – konceptu, který umožňuje netradiční zážitky a dává šanci slyšet i „příští hvězdy“.

↓ INZERCE

Chytlo mě to

Koncerty Sofar založili v Londýně v roce 2009 Raffe Offer, Rocky Start a Dave Alexander po tom, co naštvaně odešli z vystoupení kapely Friendly Fires. Nemohli pochopit, že zatímco na podiu hrají hudebníci, většina publika se kouká do smartphonů, mluví mezi sebou a skoro nevnímá, co se kolem nich děje. Vymysleli proto koncept překvapivých jednorázových „surprise pop-up“ koncertů Sofar - Songs for a Room, při kterých návštěvník takřka do poslední chvíle neví, zda se na koncert dostane, kde se bude odehrávat a kdo vůbec bude hrát.

Konspirační aspekt diváky láká na něco, co nelze opakovat, a vybudí jejich emoce i očekávání, navíc v malé společnosti mohou hudbu intenzivně vnímat. Zafungovalo to – a soukromé koncerty se během několika let rozšířily do zhruba 350 měst. Sofar není jediný, ale odlišuje se tím, že a nechce například spolupracovat s promotéry nebo hudebními labely: prioritní je podle zakladatelů atmosféra a nezávislost bez byznysových principů.

Jiný zážitek
Autor: Richard Nelson
Jiný zážitek
Jiný zážitek Autor: Richard Nelson

„Studoval jsem v Norsku a jedna spolužačka tu začala organizovat Sofar. Protože fotím, poprosila mě, jestli bych pro ně občas nefotil a nenatáčel videa. Přišel jsem, dost mě to bavilo, chytla mě ta atmosféra. Fotil jsem pak každou jejich show, a když jsem přijel zpátky, spojil jsem se s lidmi, kteří už s tímhle trendem začínali v Praze. Připojil jsem se už při druhém koncertu,“ přibližuje Diatka svoje setkání s projektem.

Přihlášení na akci v jakémkoli ze zapojených měst probíhá přes jednoduché vyplnění přihlášky na webu a přes internet se k projektu dostávají i sami hudebníci. Organizátoři dostávají videa nebo si navzájem někoho doporučí. Tým v daném městě se pak musí jednomyslně shodnout, že navrženého interpreta na Sofar pozvou. Z českých kapel se na koncertech objevili například kapely Lake Malawi nebo I Love You Honey Bunny, ale nejčastěji se zatím přihlašují cizinci, kteří formát znají z jiných měst. Příkladem budiž mezinárodní kapela Mala Ruckus, která byla jednou z hvězd letošního Rock For People. Čechy většinou oslovují sami, naopak cizinci se jim nabízejí.

Než si někdo začne stěžovat

Přestože se podobných projektů se většinou účastní hudebníci s akustickým setem, Sofar poskytuje prostor i pro umělce z jiných zákoutí. „Metal by asi takhle nedával úplně smysl, ale měli jsme tu už v podstatě dost věcí – od sólo kytar a zajímavých kombinací nástrojů a zpěváků až po experimentální elektroniku. Ale nejvíc se samozřejmě žánry točí kolem indie rocku," odpovídá Diatka na dotaz o žánrovém rozptylu Sofaru.

V Praze projekt funguje od loňské června a po obývacích pokojích jim začali lidé přes formulář na webových stránkách nabízet i zajímavější prostory. „Nejvíc mě to bavilo ve vnitrobloku jednoho domu na náměstí Míru. Byla tam taková malá zahrada, kam jsme dostali techniku a provizorní osvětlení. Už se začalo stmívat a z vnitrobloku začali chodit lidi na pavlač. Čekal jsem, kdy si na nás hned někdo začne stěžovat, ale naopak. Lidi začali tleskat a fandit, cítil jsem, že se to všem fakt líbilo," dodává.

Příští hvěda?
Autor: Richard Nelson
Příští hvěda?
Příští hvěda? Autor: Richard Nelson

Pražská odnož koncertů nicméně není ještě tolik usazená, zatím má na kontě 13 koncertů. Formát se proto od měst jako New York nebo Londýn trochu liší – připomíná spíš jejich podobu před několika lety. Příspěvky na akci jsou dobrovolné; například v New Yorku, kde jsou koncerty každý den, je často už pro přihlášení vyžadováno vstupné okolo pěti dolarů. Ani mezi českými posluchači není doposud fenomén tak rozšířený: v pražském obýváku je tak z drtivé většiny obecenstvo plné cizinců, což platí i pro vystupující, kteří mezi hraním sedí mezi návštěvníky.

Maximální kapacita prostoru bývá okolo 70 osob a podle počtu přihlášek na koncert musejí organizátoři vybírat, komu z těch, kdo se registrovali na webu, pošlou dva dny předem mailem pozvánku s adresou. „Rozhodně dáváme příležitost všem. Hlavní kritérium je dát přednost těm, kdo tu ještě nikdy nebyli. Pak taky koukáme na demografii, abychom namixovali lidi ze všech možných skupin, ale ve výsledku hraje stejně největší roli náhoda," odmítají organizátoři námitku, že by v projektu šlo o elitářství.

Podle pravidel

Na terase v Riegrových sadech sedí na zemi, přistavených židlích a fatboyích zhruba 30 lidí, aby si před začátkem koncertu norských buskerek Malm & Eng poslechli pravidla nadcházejícího odpoledne. Publikum by se mělo soustředit na vystupující. Bavit se až po tom, co dohrají. Pokud to jde, nepoužívat mobily a nenatáčet si vystoupení (videa a fotky obstarávají organizátoři). A hlavně si koncert opravdu užít.  Podle pořadatelů to funguje: „Největší rozdíl jev atmosféře. Je vidět, že lidé mají k vystupujícím respekt.“

Akce, jež by se daly charakterizovat jako bytové koncerty v éře YouTube, spojují několik současných trendů. Zajímavé spojení protikladů jedné straně nabízí „analogový“ a nepřenosný zážitek přímé interakce s umělcem – na ten ostatně sází většina hudebníků a koncertují dnes mnohem víc než dřív, aby vyrovnali propad v prodejích hudby. K tomu se přidává i jisté spiklenectví a možnost nečekaných autentických setkání. Na druhé straně je součástí fenoménu digitální sféra, objevování hudebníků z celého světa přes YouTube a možnost zajít na koncert v kterémkoli účastnickém městě. Je to i možnost participace, ať už jako hostitel nebo dobrovolník, a zahraniční texty zmiňují i finanční stránku – na rozdíl od klubů s drahým vstupným a drinky je Sofar levnou alternativou zábavy.

Norské buskerky;  lepší než ulice nebo bar
Autor: Brenda Dobrovics
Norské buskerky;  lepší než ulice nebo bar
Norské buskerky; lepší než ulice nebo bar Autor: Brenda Dobrovics

Pro hudebníky to pak znamená šanci dostat se až do globálního povědomí. Zpravidla se před diváky střídají tři začínající umělci. A ze svého setu si vybírají dvě písničky, které chtějí natočit. Nejkvalitnější videa pak zamíří na YouTube kanál, který shromažďuje materiál ze všech měst zapojených do projektu. „Když objevíme kapelu, kterou si ještě týden po vystoupení pouštím na Spotify, nebo se nám ozve někdo, o kom bych se jinak v životě nedozvěděla, mám z toho prostě dobrý pocit," vypráví o mezi vystoupeními další z organizátorek Brenda Dobrovics a připravuje kameru, aby zachytila další vystupující – značně nervózní Terezu Bártlovou, která si říká Tessie.

Sofar nabízí pro začínající interprety alternativu k barům, hlučným hospodám i hraní na ulici. Spousta buskerů značku Sofar vyhledává i kvůli zveřejnění kvalitního videa. Kanál na YouTube má na kontě přes 91 milionů zhlédnutí. „Je to jeden z důvodů, proč jsem tu chtěla zahrát. Je dost těžké se dnes dobře propagovat, můžete mít videa nahraná na telefon, ale to není nic, čím byste se chtěli prezentovat," potvrzuje německá písničkářka Marley Wildthing. K Sofaru se dostala, když hrála v baru, ve kterém seděla Brenda – a její nahrávka pak oslovila i další organizátory.

Ti se pak u francouzského okna do kanceláře loučí s každým návštěvníkem. Hnědý klobouk jednoho z nich se plní stokorunami, Marley si mezitím uklízí nástroje: basovou kytaru a perkuse vyrobené ze skořepinového kufru. „Něco podobného jsem už absolvovala v Sasku, to byl koncert v obýváku. Sice nedostanu moc zaplaceno, ale je to úplně jiný pocit," hodnotí odpoledne: „Pro mě je to velký rozdíl hlavně oproti místům, kde hraju. Jako irské puby, kde všichni chtějí slyšet jen to, co znají, aby se mohli opít a tancovat. Tady můžu zvolit, co chci. A lidé vás tu opravdu poslouchají."


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].