Opustit systém i rodičovskou autoritu aneb Rambo by se tiše dojal

Není známo, že by oblíbeným filmem americké režisérky Debry Granik byl akční Rambo z roku 1982. Sylvester Stallone v něm hraje vietnamského veterána Johna Ramba, který se vrací do vlasti, jež se změnila a odmítá jej. Před civilizací a takzvaně normální společností se ukryje v lesích Oregonu a následně jim vyhlásí válku. Zápletka třetího celovečerního filmu režisérky Granik nazvaného Beze stop - který nedávno přišel do českých kin - ale působí právě tak, jako by autorka byla fanynkou Ramba.

Jenom je její příběh bývalého vojáka, jenž utíká před civilizací k sobě a do srdce přírody, aktualizovaný o současný étos minimalistického žití, soběstačnosti a naprostého odpojení se od systému. A předloha Petera Rocka přidala „Rambovi“ navíc ještě dceru. „Je to film o rozdílu mezi potřebou a chtěním,“ řekla Granik pro server Little White Lies. Ale je to film ještě o něčem hlubším.

Granik patří k současné generaci nezávislých amerických filmařů odchovaných festivalem Sundance. Její předchozí snímek Až do morku kostí získal na přehlídce Roberta Redforda v roce 2010 hlavní cenu i cenu za scénář. Stejně jako Beze stop, jenž vznikl s osmiletým odstupem, vyprávěl o vztahu otce a dcery a existenci mimo systém. S tím rozdílem, že v prvním dcera žijící na okraji společnosti a starající se o malé sourozence musí svého otce, na drogách závislého kriminálníka utíkajícího před zákonem, najít dřív, než jí stát zabaví střechu nad hlavou. V tom druhém je vztah mezi otcem a patnáctiletou dcerou až do určitého momentu idylický a symbiotický.

Začátek filmu je umísťuje in media res bez většího vysvětlování do pastorální izolace přírodní rezervace, kde spolu existují ve svém vlastním světě a v přístřešku bez jakýchkoliv civilizačních vymožeností a nutnosti kontaktu - vyjma nákupů potravin a prodeje otcových léků jednomu z místních lidí bez domova, který žije spolu s ostatními na kraji parku. Otec, vyrovnávající se s traumatem válečné zkušenosti, dceru vychovává k samostatnosti a nezávislosti.

Film Beze stop je naladěný na dva silné impulsy americké identity a společnosti. Na jedné straně na historickou touhu po autonomii a nezávislosti spojenou s duchem pionýrů usazujících se v neznámých končinách divokého Západu – jímž přesně Oregon je. Oba hrdinové existují jako zálesáci v hlubokých hvozdech, přijímají vlastní rytmus i rytmus přírody kolem nich. Celé pasáže filmu jsou tak ponořené do odstínů zelené a kaskádovitých struktur lesního porostu, do nějž se obě postavy noří – v jednu chvíli doslova, když se snaží utéct a schovat před správci parku, kteří je spolu se sociální pracovnicí vypátrali a snaží se je vrátit zpět do normální společnosti. Umírající, velkovýrobně pěstované stromy pak následně symbolizují otcovo vnitřní umírání a neschopnost přijmout „jejich“ práci na lesní farmě, kam jej systém i s dcerou opatrovnicky pošle.

Druhým impulsem je právě postmoderní únava z dohlížejícího státu, jež vytváří stále sofistikovanější systémy, normy a mechanismy, jak udržet jedince pod kontrolou, a v odpovědi se mu dostává stále silnější tendence se z vlivu státu vymanit. Což v případě USA znamená opustit také konzumní kapitalismus, v němž se člověk stává hlavně co nejvýkonnější a nejmotivovanější pracovní jednotkou.

Možná si Granik trochu ironicky rýpne, když nechá oba hrdiny ve druhé části filmu projíždět přes Portland na útěku do státu Washington. Portland je považován za ultra-hipsterské město, staví pověst i ekonomiku na rozmanitých alternativách identity i životních voleb, které ale nakonec zase směřují jen k dalším formám zpeněžení - jako předmět doličný si stačí pustit pár dílů seriálu Portlandia, který ekonomiku jinakosti paroduje. Autorčini hrdinové nechtějí žít jinak, protože se to nosí jako znak společenského statutu, chtějí žít jinak, protože už pro ně ve společnosti není místo. A nejsou ochotni si jej znovu hledat, protože ztratili důvěru v systém. Nebo minimálně jeden z nich.

Druhou a silnější rovinou snímku, jež meandruje pod střety se systémem, je totiž proměňující se emotivní vztah mezi otcem a dcerou. Závislost na dospělém a maximální důvěra v jeho rozhodnutí se začínají pozvolna rozplývat, metaforicky jako ranní mlha pod stále silnějším náporem slunečních paprsků. Dcera postupně přejímá více a více zodpovědnosti po nehodě, která je potká, a nakonec uplatňuje přesně to, co ji otec naučil a k čemu ji vychoval…

Beze stop tak vedle sebe klade boj proti systému a boj proti rodičovské autoritě – dva různé druhy hledání svobody. Co začalo jako existenční utopie, končí s přesně odměřenou dávkou sentimentality jako bolestivá, ale nutná emancipace dítěte, kterou nezbývá než přijmout jako jiný pohled na štěstí. Debře Granik se daří citlivě vybalancovat variaci na lehce opotřebovaný koncept „mít, nebo být“ s touto existenciální, zlomovou zkušeností -  a právě tím po sobě její film zanechává stopu. I veterán John Rambo by se tiše dojal.