Objevitel Depeche Mode: Nejlepší noční život byl v Berlíně

Původně si chtěl jen vydat svůj vlastní singl, syntezátorový punk Warm Leatherette - a jméno neexistujícího labelu Mute na něj umístil víceméně pro ozdobu. Jeho poštu ale brzy zaplnily dopisy s žádostí o vydání o dema. Z Daniela Millera se tak v roce 1978 zcela nečekaně stal šéf jednoho z průkopnických nezávislých vydavatelství, které pomáhalo formovat vitální scénu osmdesátých let. Věhlas si vydobyl tím, že v zárodku objevil jakési Depeche Mode, kteří se na dlouho stali vlajkovou kapelou vydavatelství. S jménem Mute je spjatý i úspěch Mobyho alba Play nebo kapely Goldfrapp.

Millerova kariéra příkladně ilustruje dramatický vývoj hudebního byznysu v posledních 40 letech: od nezávislé scény přes dramatické změny způsobené digitalizací. On sám i ve svých pětašedesáti vášnivě věnuje DJingu a jako DJ se představí i v pátek 18. března v brněnském klubu Fléda po boku generačně spřízněných Cabaret Voltaire.

Do Česka přijedete jako DJ, což je profese, která odstartovala vaše působení na hudební scéně v sedmdesátých letech. Dokážete srovnat, jak se za ty tři dekády proměnil noční život, a vůbec způsoby toho, co lidé od noci očekávají?

Mění se už jen to, o jakou hudbu je zájem. V době, kdy jsem začínal, bylo na vrcholu disko, postupně se vytrácelo. Mě samotného dnes mnohem více přitahuje techno. Ale abych odpověděl obecněji, charakter nočního života velmi záleží na legálních omezeních, které mu každá země klade. A my Británii s tím máme dlouholeté zkušenosti, které se týkají jak potlačování tanečních parties na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak přísných licencí pro prodej alkoholu. Proto mě třeba už od konce sedmdesátých let více přitahoval Berlín, kde byla atmosféra vždy svobodnější, a stále je cítit na takových místech, jako je Berghain.

Berlín v té době také vyzařoval jistou post-apokalyptickou náladu izolovaného města, která přitahovala mnoho hudebníků libujících si v katastrofických scénářích technologické budoucnosti. Vy sám jste ve skladbách Warm Leatherette a T.V.O.D. koketoval s dystopickými obrazy inspirovanými dílem J.G. Ballarda.  Ve srovnání s tehdejší dobou přitom technologie prostupuje našimi životy mnohonásobně více - dočkal jste se toho, čeho jste se obával?

Británie na konci sedmdesátých let bylo velmi depresivní místo. Zemí cloumala ekonomická krize, vyhlídky nebyly valné, společenská nálada mizerná. Z toho se zrodil punk i post-punk, směry, které od budoucnosti opravdu mnoho nečekaly. Jestli se ale Ballardovy vize vyplnily, nedokážu posoudit.

Při pohledu na hudební byznys posledních čtyř dekád se nelze ubránit dojmu, že se v něm vlastně neodehrává nic jiného než série permanentních krizí. Vy jste začínal jako šéf jednoho z prvních nezávislých vydavatelství Mute, musel jste obstát v jejich konkurenci, pak přišlo internetové pirátství, následně streamování. Stresovalo vás, že se staré modely pořád hroutí a v nových se musíte zorientovat?

V první řadě se na tenhle vývoj nesmíte dívat jako na krizový. Všechno to jsou výzvy, možnosti, jak dělat věci jinak a nově. Byly doby, kdy jsem se trápil, ale musím říct, že ve svém věku už jsem mentálně vybavený natolik, abych se z žádných změn nehroutil. Pomáhá mi i to, že jsem obklopený mladými lidmi, kteří umějí s novými technologiemi zacházet a vědí, jak je správně využít.

Přesto - byla nějaká etapa, která pro vás byla opravdu obtížná, a říkal jste si, že už na to nestačíte?

Největší deziluzi mi přinesla devadesátá léta a celé to šílenství kolem britpopu. Tam jsem opravdu začal propadat malomyslnosti, protože šlo o hudbu, která byla velmi nudná a zpátečnická. Média šílela ze souboje Blur a Oasis, ale pro mě tenhle standardní kytarový styl šel absolutně proti všemu, o co jsme na Mute snažili. Nikdo o to ale neměl zájem. Naštěstí jsme přežili a dnes je to bohudík dvacet let za námi.

A jak se za tu dobu proměnil vztah velkých labelů a nezávislých firem?

Velké firmy byly vždy mocné, pokud jde o podíl na trhu – a jsou stále. Nejsou samozřejmě silní po kreativní stránce, ale stále mají moc vytvořit a prosadit hit. To je základ. Sám za sebe jsem ale o Mute nikdy nepřemýšlel ve vztahu k velkým firmám. Vidíme se spíše v kontextu ostatních nezávislých labelů, to jsou totiž naši spojenci, a ne konkurence. Proto usilujeme o těsnější spolupráci s ostatními nezávislými, abychom si společně mohli vydupat lepší podmínky při jednání s korporacemi, jako jsou Google nebo YouTube. Ale zpátky k otázce: Vidím Mute pořád jako svět sám pro sebe. To je idea, s níž jsem ho zakládal.

Velkou výhodou Mute bylo to, že jste jej zakládal jako hudební fanoušek, a ne jako byznysmen. Vycházel jste ze stejných kořenů jako muzikanti, které jste pomáhal uvést na scénu. Byla to výhoda? Co vlastně pokládáte za nejdůležitější věc pro dobré fungování vztahu mezi umělcem a jeho vydavatelem?

Na začátku vztahu, kdy se rozhodujeme, zda s nějakým umělcem začneme spolupracovat, se musíme nejen shodnout, že se nám líbí jeho hudba. To je jen start, ale další důležitý faktor je třeba ten, že musíme cítit, že daný umělec ve svou hudbu věří. Protože když ne on, tak kdo jiný by měl? Pak už vše záleží na individuálních potřebách; jsou kapely, které stojí o naší zpětnou vazbu během nahrávání, a pak jsou takové, které si vše hlídají a pracují samostatně. Na to není jednotný recept.

S kapelami jako Depeche Mode nebo Goldfrapp spolupracujete na dlouhodobé bázi, často i dekády. Dokážete už po těch letech poznat, že máte před sebou kapelu, kterou čeká dlouhá kariéra?

Preferuji dlouhodobé vztahy. To mě zajímá. S každým umělcem, u něhož cítíme velký talent, počítáme s kariérou, která se bude někam vyvíjet. Samozřejmě to vždy nevyjde, ale tenhle plán tu je. Jednorázové hitovky mě nelákají.