Nový Lupin stíhá loupeže, pomstu i rasové otázky, ale nepřestává být zábavou

Lupin, francouzské krimi melodrama z produkce Netflixu, se stal nejsledovanějším seriálem nabízeným na streamovací službě za první čtvrtletí letošního roku. Pustilo si ho 76 šest milionů předplatitelů, tedy zhruba třetina z celosvětových 207 milionů uživatelů. Před zmodernizovanou verzi populární postavy francouzské popkultury, kriminálníka-gentlemana Arsèna Lupina se dostala jen fantasy Zaklínač a harlekýnka Bridgerton z fiktivní předviktoriánské Anglie. V čem je Lupin tak přitažlivý?

Když v roce 1905 vymýšlel spisovatel Maurice Leblanc na zadání vydavatele deníku Je sais tout svého Arsèna Lupina, měl být geniální a nejednoznačný kriminálník odpovědí na obrovskou oblibu britského Sherlocka Holmese a detektivního žánru. Záměr se povedl a Lupin se stal jednou z nejpopulárnějších postav francouzské pop-kultury. Postupně ožíval kromě reprintů i v početných filmech a televizních seriálech. Není tak divu, že Netflix sáhl při plánování francouzské původní produkce právě po něm.

Ve Francii je popularita seriálu v podstatě předplacená, pro zbytek světa je coby atraktivní postava nacházející se někde mezi Holmesem, Jamesem Bondem a Dannyho parťáky. Lupin představuje typ seriálu, který si drží lokální specifika, oslavuje francouzské kulturní dědictví, reflektuje francouzskou současnou společnost, ale díky žánru, tempu a vzorcům vyprávění je čistokrevně globální. Zároveň je – v dobrém – nekomplikovanou, dobře vystavěnou oddechovou zábavou, která nabízí pohodlí známého ozvláštněné přítomností šarmantního Omara Sy. Francouzský herec, potomek senegalského otce a mauretánské matky, tu v hlavní roli potvrzuje pozici nastupující mezinárodní hvězdy.

Leblancův literární Lupin byl vzdělaný, chytrý a vždy dva kroky před policií. Prohnaný mistr převleků schopný měnit identitu, takže pro případné svědky bylo těžké se shodnout, jak vypadal. Koho vlastně viděli. V literárních příbězích není někdy ani zcela jasné, kdo přesně hrdina je. Tenhle základní vypravěčský trik vytane na mysli při sledování první z pěti epizod, které jsou zatím k dispozici.

Lupin začíná jako klasický příspěvek do žánru akčních, geniálně promyšlených loupeží. Organizovaná skupina má ukrást z Louvru náhrdelník královny Marie Antoinetty, který má jít do dražby. Plán vymyslí chlápek, jenž se živí v Louvru jako uklízeč a naverbuje do něj místní dealery, kterým dluží peníze. Postupně se však epizoda prostřednictvím flashbacků do hrdinova dospívání žánrově mění v rodinné melodrama s post-koloniálními podtóny. Motorem je touha po pomstě za zločin, který na jeho otci spáchala bohatá francouzská rodina. A po spravedlnosti. Hlavní postavou pak není Lupin, jak by název série napovídal, ale Assane Diop, potomek senegalských přistěhovalců a geniální kriminálník, který se při svých činech a plánech v eskapádách Leblancova hrdiny inspiruje. Z žánru o loupeži seriál nakročí do vyšetřování zločinu, z kriminálníka se vyloupne vyšetřovatel.

Popsaný posun je jen jedním z řady aktualizačních změn, které autoři série udělali. V principu se vydali podobnou cestou jako tvůrci moderního Sherlocka. Klasickou předlohu upravili pro 21. století. V porovnání s Sherlockem jsou nicméně o něco méně ambiciózní a více přímočaří. Do příběhu chtějí hlavně dostat moderní akci, rodinné melodrama a současnou Francii. Z literatury si berou prvky a zápletky, které vyhovují stavbě akčního seriálu – úvodní díl si přímo vypůjčuje název z krátké lupinovské povídky Královnin náhrdelník. A na ně roubují jak motiv pomsty za mrtvého otce, tak motivy sociální (ne)spravedlnosti, aniž z ní ale činí hlavní téma.

Multikulturně a genderově ideální policejní sbor, který vyšetřuje případ ukradeného náhrdelníku a je Diopovi na stopě, může působit až příliš ideálně nebo idealisticky, ale seriál téma post-koloniálního dědictví Francie neprodává zvlášť násilně. Natož aby manipuloval s pocity „bílé“ viny. Spíš je názorný – neboť strach mocných bílých z „masy“ přistěhovalců je reálný – a zároveň elegantní podobně jako kriminálník Assane. V jednom dílu začínající zloděj ulehčí bohaté Pařížance od šperků koupených za peníze doslova vytěžené v belgickém Kongu („nevěděli, na čem sedí, tak jsme si to vzali“). Napravuje tak historické křivdy a vrací věci do rovnováhy, zároveň mu jde hlavně o zisk a lup.

I Lupin bral jen bohatým, kteří si majetek často morálně nezasloužili. Historie kolonialismu, které se nejde vzhledem k barvě kůže hlavního hrdiny vyhnout, je tu na jednu stranu servírovaná podle předvídatelných vzorců. Jinde autoři s předsudky vůči přistěhovalcům nakládají kreativně a dělají z nich součást Diopova převleku. Jako barevný uklízeč v Louvru je neviditelný a může se snáze dostat dovnitř střežené instituce. Jako jediný černoch v perfektně střiženém obleku mezi bílými miliardáři na dražbě náhrdelníku nese svoji barvu pleti jako alibi – je tak vidět, že přece nemůže být zločinec.

Díky podobným motivům, jako jsou otázky rasy a třídy, nabízí Lupin ideální dávku seriózního materiálu k zamyšlení, aniž by kdykoliv přestával být oddechovou zábavou. Pohádkou o obyčejném superhrdinovi. Ostatně i Lupin sice bral bohatým, ale nikdy nedával chudým. Neřešil společenské problémy. Zločiny páchal pro osobní obohacení nebo potěšení.

Ostatně, co se Diopovy osobní motivace pomsty týče, finále první řady v tomhle ohledu notně šlápne na plyn – a cíl je jediný. Pojistit si podobně zajímavá čísla u druhé řady, která přibyde do nabídky Netflixu už v červnu.