Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Normalizační rituály a malující pavouk

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Pražská kavárna bude mít tentokrát poněkud osobnější ráz, neboť se týká osob mně blízkých. Josef Chuchma mě v devadesátých letech učil psát o fotografii na fakultě žurnalistiky, odkud si mě ze semináře vytáhl rovnou k sobě do MF DNES, kde se tehdy ještě smělo psát o umění, což jsem tam srdnatě dennodenně dělal po následující tři roky. Věděl jsem už tehdy, že Pepa fotí – ačkoli mi žádné své fotky neukazoval, o fotografii vždycky uvažoval i psal nikoli jen jako člověk teoretizující, ale mající i praktické znalosti v oboru. A snad právě proto, že o ní píše čím dál míň (momentálně má v ČT na starosti webový projekt Artzóna, kde nejvíc píše o divadle), odhodlal se konečně jít se svou vlastní fotografickou troškou do galerijního mlýna. V Leica Gallery mu kurátor, fotograf a generační vrstevník Josef Moucha pomohl sestavit výstavu Výseky (z normalizace).

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Jak už název napovídá, složená je ze záběrů z období, ze kterého se mi trochu ježí za krkem: v té době jsem se narodil, vyrůstal a nevzpomínám na něj vůbec v dobrém. Ani Pepovy fotky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nejsou unylým retrem, snahou o nalhávání si, že se tehdy vlastně žilo tak nějak pomaleji, lidé měli k lidem blíž a na rozdíl od dneška se k sobě chovali nesobecky. Pomaleji se totiž žilo jen kvůli tomu hnusu, který je vidět na Pepových fotkách: čas se prostě s rozvalením sovětských vojáků v našich městech a vesnicích docela zastavil a ušlápnutá společnost se proměnila v šedou, sehnutou a znuděnou hmotu, jejímž největším adrenalinem bylo čekat každý týden, jak to v Nemocnici na kraji města dopadne s doktorem Blažejem, nebo zhruba tak každý druhý měsíc jak to (často ze záznamu) dopadne na nějakém okruhu F1 s Nikim Laudou.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Tak jako kurátor Moucha (a řada dalších fotografů, Karel Cudlín, Dana Kyndrová, Vladimír Birgus jen tak namátkou), i Josef Chuchma se pouštěl do zachycování pitomých rituálů normalizace. I jeho fascinovaly absurdní scény při vojenských přísahách, májových průvodech a vůbec nesčetných organizovaných kolektivních sroceních, jejichž pravidelnost se zdála být stejně bezvýchodně neoddiskutovatelná jako „dočasný“ pobyt okupačních vojsk. Dnes se ty výjevy zdají až surreálné. Protože máloco působí tak divně, jako když se snažíte ztratit s mávátkem v davu a dělat, že tam vůbec nejste, ale zároveň se kvůli všudypřítomným anonymním práskačům snažíte usmívat tak zuřivě nadšeně, až to vypadá jako na vašem vlastním pohřbu.


3
Autor: Jan H. Vitvar

Druhou linií Josefovy tehdejší tvorby jsou portréty lidí takříkajíc z druhého břehu. Společnosti vyděděných zatracenců, kteří úslužnou hru s režimem odmítli hrát: účastníků náboženských poutí, rockových festivalů a také otevřených nepřátel komunistů. 8. prosince 1977 udělal výjimečný portrét Vlasty Třešňáka, který v lednu toho roku podepsal Chartu 77 a tím i ortel nad hudební kariérou. Bolševiky bude časem tak štvát, že mu v rámci akce Asanace muž s geniálně poťouchlým jménem Josef Kafka na služebně bude zhasínat sirky o kůži na rukou. Až Třešňák raději v roce 1982 kývne na nabídku opustit svou zemi a emigruje na Západ. V roce 2006 mi pak jeho syn Petr nabídne vést po něm kulturní rubriku v Respektu - ale to je méně zajímavý příběh pokračující tento měsíc již čtrnáctým rokem.


4
Autor: Jan H. Vitvar

Taky s malířem Filipem Černým mě pojí letité přátelství, seznámili jsme se kdysi přes jeho bratra Davida. Můžu tak dlouhodobě a zblízka sledovat, jak se jeho tvorba v čase proměňuje, což je podle mě nejlepší důkaz uměleckého vývoje. Loni měl vynikající výstavu Schrödingerova pata v Galerii Václava Špály, odkud už není moc k čemu vzhlížet, snad s výjimkou retrospektivy v Galerii Rudolfinum; přesto se nenechal ukolébat poplácáváním po zádech a místo pokračování v osvědčeném raději přehodil výhybku. Už na začátku roku ve vysočanské Pragovce v několika vystavených zátiších naznačil, že by si od propracovaných pláten s několika dějovými linkami na jednom místě chtěl chvíli odpočinout, a zkusit naopak malovat úsporně, až minimalisticky. Teď se do Pragovky vrací samostatnou expozicí Whitemotiv v místní galerii The White Room.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Ta dvojitá bílá v názvech je pro výstavu zásadní. Obdélníková místnost je čerstvě svítivě vybílená a v kombinaci se zářivkovým osvětlením to v návštěvníkovi už samo o sobě vyvolává automatický reflex přimhouření očí. Ty se nyní mohou takhle zúžené pást pohledem na zbrusu nová Filipova plátna. Jsou to opět jeho bytová zátiší, nechybí tu fíkus, postel, židle, kouřící hrnek ani další oblíbené rekvizity. Ze scén se nicméně zcela vytratil člověk, jehož přítomnost naznačují právě jen detaily jako před sekundou odložená káva. Výjevy jsou navíc tentokrát jen letmo načrtnuté, pryč jsou dokonalá pozadí stříkaná sprejem, na které pak teprve maluje štětcem klíčové děje a symboly. Díky náhlé úspornosti nové obrazy působí, jako by se i na nich zastavil čas, nicméně neskutečně příjemněji než během normalizace. U Schrödingerovy paty si návštěvníci museli k Filipem nabídnutému příběhu stavět svůj vlastní, který za autora dopověděl to, co dopovědět nechtěl. Tady nezbývá než si celou story vystavět úplně od podlahy. A slibuju, že vás tohle budování při návštěvě bude bavit.

6
Autor: Jan H. Vitvar


Michal Kindernay je rovnou můj bratranec, čili uznávám, že je pro mě opravdu těžké si od jeho díla udržet odstup. Z celé naší rodiny to byl vždycky bezkonkurenčně vůbec nejtišší člověk, a snad právě proto se nejlíp naučil naslouchat svému okolí. Z Michala se stal zvukový umělec. Konkrétně takzvaný akustický ekolog, který v městě i přírodě nahrává zvuky, jež potom zpracovává, až z toho vznikají instalace, které jsou zprávou o „autentické akustické zkušenosti jednotlivce ve sdíleném zvukovém prostoru“. Takto obor „acoustic ecology“ charakterizují v Domě U Kamenného zvonu, kde GHMP pořádá výstavu Zvuky – kódy – obrazy, jež je přehlídkou akustických experimentů v – zejména českém – vizuálním umění. Michala sem taky vybrali a já se trochu pýřím, protože jeho věci se tu ocitají v sousedství takových kultovních děl, jakou je přípravná kresba ke Kupkově Amorfě – dvoubarevné fuze, rané audiovizuální pokusy Milana Grygara nebo partitura Knížákovy skladby Atentát na kulturu, kterou si bolševičtí propagandisté vypůjčili pro název neblahého televizního dílka z roku 1977.


7
Autor: Jan H. Vitvar

U Zvonu teď od Michala visí taková kaligrafie, respektive Zvuková mapa. „Kreslím na zvukové mapě města. Pomalu po tichých místech. Rychleji po hlučných, křiklavých. Zvukové kresby dělím na propletené vlákny a indikované stopami. Vlákna nejsou lineární, slyším je i v kořenech, v oddencích, v městském podhoubí. Stopy jsou na každém kroku, tvoří městské struktury, obkreslují ulice, čtvrti, sídliště. Slyším jejich klidové zóny i hlukové bariéry. Hledám zkratky ze systému, jak nenarazit na zvukové žíly města, jak proniknout do organické struktury. Jako chodec/městský lovec při stopování klidu/zvířete, hledám lehce přehlédnutelné otisky zvuků v městském hluku a barvy ohrožených zvukových spekter,“ píše u obrázku, který je záznamem jeho cest Prahou v posledních pěti letech. Druhým jeho dílem na výstavě je Zvukové pole #2: instalace z natažených strun, malých repráčků a dřívek zavěšená na zdi, která rozeznívá snímané elektromagnetické signály, jež Michal zachytil v budově galerie. Svými frekvencemi tu hrají zásuvky, světla, bezpečnostní kamery i elektrické spotřebiče v technických místnostech - a je to nádherná hudba. Michal mimochodem stojí i za projektem RurArtMap, který pravidelně zakresluje do mapy České a Slovenské republiky umělecké aktivity vznikající mimo velká města. Letos vyšlo už osmé vydání a tentokrát tu není jen umění, ale i stromové aleje a intenzita sucha v krajině, neboť umělce z měst často žene právě touha najít místa, kde se dá lépe žít, a snad i něco změnit k lepšímu. Stáhnout se dá zde.


8
Autor: Jan H. Vitvar

A když už jsme u GHMP: táž instituce pořádá jen kousek od Zvonu v Městské knihovně výstavu Karafiáty a samet. Projekt kurátorek Sandry Baborovské a Adelaide Gingy už za týden končí a byla by škoda ho minout. Autorky do výstavy vybraly díla, která ilustrují dění v Československu a Portugalsku v letech 1968, 1974 a 1989, kdy obě země prošly zásadními společenskými změnami. V závěru naštěstí k lepšímu. Proto začněme závěrem expozice: běží tu videa dokumentující události, jež vystavovaná díla reflektují. Československý listopad se připomíná záběry z Palachova týdne ze začátku roku 1989, kdy bílé helmy ve spolupráci s milicionáři v Praze ztloukly, co mohly. V Pohotovostním útvaru VB tehdy na Václaváku a Staroměstském náměstí proti demonstrantům toužícím po svobodě zasahoval i Zdeněk Ondráček, loňský laureát pamětní medaile Za vlast a za svobodu udělenou Českým svazem bojovníků za svobodu a stávající poslanec za KSČM - za co taky jiného.


9
Autor: Jan H. Vitvar

Jinak tu jsou například skvělé práce Evy Kmentové ze šedesátých let včetně jejích sádrových Rukou z roku 1968. Ikonické dílo se často interpretuje jako reakce sochařky na sovětskou invazi do Československa. Na výstavě je ale správně uvedeno, že artefakt ve skutečnosti vznikl už osm měsíců před okupací, tak senzitivní autorka Kmentová byla. A taky jsou tu klíčové věci od Knížáka či Jiřího Kovandy, jenž je zde vtipně připomínán Instalací 5 z roku 1979. Tehdy ve stejném sále, kde dnes probíhá výstava, sloužil jako správce depozitáře Národní galerie. V místnosti na podlahu pod světlíkovým stropem položil ku vlastní potěše na jeden den tabuli čistého skla. Fotka jeho jemné intervence do pustého prostoru nyní visí zhruba ve stejných místech, kde před čtyřiceti lety došlo k originální akci. Nejmladší generaci výtvarných „protestantů“ pak na výstavě zastupují členové někdejší skupiny Tvrdohlaví. Od Petra Nikla tu najdeme plátno z roku 1986 s názvem Dva lvi.

10
Autor: Jan H. Vitvar


U Nikla taky skončíme. V galerii Atrium na Žižkově probíhá jeho samostatná výstava Rojení. Petr Nikl za sebe v posledních letech nechává malovat své pomocníky. A to ne ledajaké: míček z takové té hračky, jak se fretka honí za kulatým nesmyslem, mechanického pavouka, autíčka z autodráhy; zkrátka cokoli pro děti, co se hýbe a co se dá jednoduchým způsobem uzpůsobit k malbě. Nikl je takhle nechal rojit po papíře během vernisáže přímo před zraky přihlížejících.

11
Autor: Jan H. Vitvar

Nejlepší byl pavouk s plechovkou barvy na zádech, který z nějakého důvodu neustále napadal stejně upravenou myš, až z toho mohly děti puknout smíchy. Že má ale tahle legrace svou estetickou hodnotu, se ukázalo už po pár minutách. Nikl s mechanickými spolupracovníky vytvořil monumentální kresbu, jejíž zákruty se řídí pravidly, o nichž nemáme jasnou představu, přesto je zřejmé, že nějaký systém tu musí fungovat, protože to přes všechen chaos a loužičky po porouchaných „umělcích“ dává smysl a velkou krásu. Kdo by do Atria vyrazil příští sobotu 28. září, může tu Nikla opět vidět osobně. Tentokrát jako muzikanta, který zde s Petrem Korbelářem a Janem Kotulánem pokřtí jejich nové album Protisvětlo. Tak dobré světlo, jak říkají fotografové…

12
Autor: Jan H. Vitvar

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1590
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte