Nejlepší bachaře má Veletržní palác

Z reakcí některých výtvarných profesionálů na minulý díl Pražské kavárny vyplynulo, že ji někteří z nich berou smrtelně vážně. Tak aby nebyla mýlka, tentokrát to vezmeme pěkně od podlahy a budeme si nejprve povídat o bachařkách.

Pardon, ale jinak se některým kustodkám v galeriích říkat nedá. Jednu mají i v jinak velmi přívětivém Muzeu Kampa: když jsem se tam v neděli zašel podívat na výstavu Šmidrové, okamžitě se mně pověsila za paty a s nepřeslechnutelným mručením hlídala každý můj krok. Tak jistě, původně jsem tam mínil odcizit sochu od mého oblíbeného Nepraše, protože bych si s ní raději točil doma než v galerii, kam teď z Washingtonu Meda Mládková jeho kinetickou plastiku Račte točit převezla.

Jenže paní kustodku jsem se svým zločinným plánem nepřevezl. Navíc jsem si pak dovolil vytáhnout telefon, že vám tedy sochu alespoň vyfotím do Pražské kavárny, když ji nemůžu ukrást, a to už bylo na ni moc. „To nesmíte dělat, okamžitě to schovejte!“ - „Já ale fotím bez blesku a rád bych našim čtenářům ukázal, jakou skvělou výstavu tady máte, ten zákaz fotit platí i pro novináře?“ - „Aj pro novináře. A přidejte, za chvíli stejně zavíráme.“ Takže jsem přidal a tajně vyfotil alespoň lístek dokládající šmidří počátky. To když si v polovině padesátých let Karel Nepraš s Bedřichem Dlouhým na vysoké škole při hodinách marxismu pod lavicí vyměňovali papírky, na nichž soutěžili ve výtvarné kreativitě.

Jak je vidět na výstavě Umprum Attack! ve Veletržním paláci, duch šmidří kreativity stále žije. Ale nejprve se ještě vraťme k bachařům-kustodům. V Národní galerii totiž mají v tomto ohledu skutečně nebývale proškolený personál, před kterým se musí třást i ti, kdo mají zcela čisté svědomí. Natož pak já. Ve Veletržáku jsem stačil jen dojít ke dveřím od schodiště k výstavním sálům, když se přede mnou zjevila modrá postava a děla se širokým pohrdavým úsměvem: „Ne, ne, ne, ne, ne, to ani náhodou.“ - „Pardon, co dělám špatně, já jdu na vernisáž výroční výstavy pražské UMPRUM.“ - „Jak vám říkám, ne, ne, ne, ne.“ - „Jak to myslíte, ne? Ono se to dneska nekoná?“ - „Snad rozumíte česky, ne? Do výstavy se vpouští až po zahájení. Dejte si zatím víno.“

Takže to jsme si odbyli a se zpožděním slabé půlhodinky se mohlo po proslovech na výstavu. „Ne, ne, ne, ne.“ - „Pardon, ono je to stále zavřené?“ - „Ne, ale to tam chcete jít s tím vínem?“ Mě na výstavě nejvíc oslovil můj oblíbený Jakub Plachý, autor brilantní Velké knihy čůrání, v níž se mimo jiné dozvíte, jak to dělaj kosmonauti. Loni byl na stáži v Burg Giebichenstein Kunsthochschule Halle u profesora Georga Barbera. A vytvořil tam brožuru o využití hákového kříže. Jestli se tomu v Německu smáli stejně jako já na pražské vernisáži, mi bohužel není známo.

Známo mi ovšem bohužel je, že se budou bourat Karlin Studios. Tak tu udělali výstavu rezidentů na rozlučku s budovou, která byla jako vůbec první postindustriální prostor v Praze přeměněná z továrny na umělecké ateliéry a galerii. Jenže plány developerů nezastavíš ani v Karlíně, kde se bude na úkor Studios rozšiřovat kancelářské Corso Karlín. Developerský klid je zatím v Holešovické tržnici, kam by se měli lidi ze Studios postupně přestěhovat.

Jedním z nich je Daniel Pitín. Ve Studios jsem se s ním sešel kvůli jeho aktuální výstavě v Galerii Hunt Kastner na Žižkově. Více o něm a o ní se už brzy dočtete v tištěném Respektu, nicméně už teď je třeba říci, že co ho nějakých osm let sleduju, patří nejen k nejpozoruhodnějším zdejším malířům, ale i k nejvýmluvnějším. V pozitivním slova smyslu: o své tvorbě dokáže mluvit bez vzletných, ale i přízemních slov a věci kolem sebe verbálně pojmenovává se stejnou razancí jako na svých plátnech.

Což se dá říci i o skupině Kundy Crew, která se účastní výstavy HateFree?, jež ve čtvrtek začala v holešovickém DOXu. Vernisáž tak trochu připomínala setkání lidí ze seznamů Antimultikulti watch, mezi něž je mi ctí se též počítat. Jen mě mrzí, že mě White media zařadila jenom mezi Xenofily a ne taky mezi Hnusáky a úchyly. Jestli se jim do rukou dostane tahle Pražská kavárna, poprosil bych je o nápravu.

Výstava každopádně zahrnuje díla od více než dvou desítek autorů, kterým (stejně jako mně) vadí, že už to s těmi White medii přestává být sranda, protože jejich rétoriku tak nějak začala přebírat celá společnost. No řekněte sami, nenajde se i ve vaší rodině alespoň jeden xenofob, homofob nebo rasista? Tak po něm hoďte kebabem.