Malé země bývají hodně egocentrické, říká islandský stand-up komik Ari Eldjárn mířící do Prahy

Představy o severských zemích z pohledu střední Evropy někdy připomínají popisy ráje. Švédsko se pyšní solidárním sociálním státem, obyvatelstvo Finska vychází v měření jako nejšťastnější na světě, Dánsko je zemí s nejvyšší kvalitou života a na Islandu je každý umělec a hraje v kapele. Tamní stand-up komik Ari Eldjárn ale vidí úplně jiné věci. A dělá si z nich legraci. Dánové jsou puntičkáři, kteří si plánují každý den na minuty a myslí si, že mluví anglicky bez přízvuku, Finové vyjadřují emoce tak, že je nevyjadřují, a Islanďané jsou dezorganizovaní flákači, kteří všechno nechávají na poslední chvíli s tím, že to nějak dopadne.

Právě na severské stereotypy zaostřený a anglicky podaný netflixovský speciál Promiňte mou islandštinu proslavil Eldjárna v celé Evropě. Laskavě v něm shrnul přesně odpozorované severské zlozvyky společně s islandskými pocity méněcennosti i velikášství. Tento program mu navíc pomohl, aby se jako jeden z hrstky komiků vystupujících v jiném než mateřském jazyce opravdu prosadil v tvrdé konkurenci anglických a amerických rodilých mluvčích.

V Praze poprvé vystoupí 7. května v Divadle U Hasičů v rámci bondovsky pojmenovaného večera From Iceland With Love a už dopředu ví, že jedna kultura je Islandu i Česku společná. „Možná mi to nebudete věřit, ale na Islandu jsou nesmírně populární Pat a Mat. Dlouho se vysílali v televizi, ale nikdo je nezná jako Pata a Mata. Jsou to Klaufabárðarnir, což znamená nešikové,“ popisuje na úvod videohovoru s tím, že kutilská chuť opravit si věci po svém – byť provizorně a fušersky, než aby člověk zavolal profesionála – je něco, co Island s Českem spojuje.

„Kamkoli přijedu, tak se pokouším do svého programu dostat něco, co přemosťuje rozdíly. Něco, co máme společné. A Island to v období studené války hrál na obě strany. Měli jsme tu americkou vojenskou základnu, ale také jsme čile obchodovali se Sovětským svazem,“ popisuje třiačtyřicetiletý Eldjárn zaujatě před vystoupením v Česku. „V kinech se sice hrály poslední americké filmy, ale po silnicích jezdilo hodně trabantů, škodovek a lad – a nejoblíbenější dětská svačinka pro celou jednu generaci, k níž se počítám, byla kokakola se sušenkou Prince Polo, což byla polská sladkost,“ vysvětluje konstelaci, v níž ho v dětství humor Pata a Mata bavil stejně jako o pár let později Simpsonovi.

Když mluví o své práci, za její naprostý základ považuje to, že se svoji malou rodnou zemičku snaží maximálně vytěžit pro účely stand-upu. V pořadu Promiňte mou islandštinu na pódiu třeba jen předvádí, jak nezazpívatelná píseň s vražedným rozsahem je islandská hymna: působí u toho roztomile a zároveň přináší o poznání komičtější představy o tomto regionu, než se dají najít v severských bájích nebo kriminálkách.