Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Lumiérovy filmy ukazují, jak málo se lidé za posledních sto let změnili

Staré dokumenty o nás říkají víc, než si možná myslíme

Bratři Lumiérové
Autor: Wikimedia Commons

V roce 1895 diváci v kině zděšeně prchali před vlakem, který před nimi na plátně vjížděl do stanice ve filmu bratrů Lumiérových. Alespoň podle legendy. Diváci ve skutečnosti neprchali, ale obraz naivního publika omráčeného moderní technologií v obecné představivosti přetrvává. Stejně jako představa, že naši předchůdci na přelomu 19. a 20. století jsou zásadně jiní než jsme my.

A když říkáme jiní, myslíme horší. Méně pokročilí, více „primitivní“ – podobně jako byl za „primitivní“ dlouho považován němý film. Sledovat více než sto let staré filmy tak může být v tomto ohledu fascinující pohled. Jak ukázal dokument jednoduše nazvaný Louis Lumiére, který byl zařazený do profilové sekce letošního jihlavského festivalu věnované francouzskému režisérovi Éricu Rohmerovi.

Reklama
Reklama

Jedna z vůdčích osobností francouzské nové vlny snímek natočila v roce 1968. Pro návštěvníky festivalu toužící hlavně po žhavých novinkách ze světového i českého dokumentu, které by je udržely v obraze a naladěné na aktuální trendy, by takový výlet do minulosti nemusel být zrovna dvakrát lákavý. Padesát let starý dokument není opravdu terno. Navíc byl natočený pro školy jako součást toho, čemu dnes říkáme „filmová výchova“. Prostě přednáška o klíčovém průkopníkovi kinematografie. Stará přednáška o starém tvůrci z dob, kdy filmy trvaly dvacet/třicet vteřin. Jenže tenhle výlet do minulosti je podobně fascinující jako slavná Cesta na Měsíc od jiného filmového pionýra Georgese Meliése.

https://www.youtube.com/watch?v=BO0EkMKfgJI

Formálně, ve smyslu pojetí dokumentu, přirozeně snímek nenabízí nic zásadního. Éric Rohmer mimo obraz zpovídá dva důstojné pány před kamerou. Tedy klasické mluvící hlavy, které se staly synonymem všeho zla v dokumentu. Do toho prostřihává Lumiérovy filmy či ukázky z nich. Ovšem už sami tři aktéři mění to, co se odehrává, v úžasnou podívanou. O Lumiérovi s Rohmerem mluví spoluzakladatel francouzské Cinematéky Henri Langlois a Jean Renoir, legendární režisér a autor jednoho z nejlepších filmů, které kdy vznikly – Pravidel hry. Jinými slovy, cinefilové, lidé milující film, o filmu a filmem přemýšlející. A jejich postřehy a úvahy o kinematografii nijak nezestárly.  Stejně jako nezestárly Lumiérovy filmy – nebo, jak podotýká Langlois, filmy jeho kameramanů. Krátké, černobílé, často trhané nebo zrychlené.

Pokropený kropič – oblíbený to námět tvůrců rané kinematografie – patří k Lumiérovým známým šlágrům. Komické inscenované scénky byly divácky atraktivní a táhly. Ale Lumiére byl hlavně fantastický dokumentarista. Ve výrazu i namíření kamery maximálně moderní. Jeho kameramani cestující po světě od Paříže po Moskvu zachycovali začátek 20. století jako nikdo jiný. Lidi na ulici spěchající do práce, puberťáky koupající se v moři, omladinu polévající se vodou po koupání, rodinu na výletě do přístavu, ruch velkoměst s dlážděnými ulicemi i s těmi stále ještě z promáčené hlíny, holčičku krmící kočku doma na zahradě. „Film není u Lumiéra jen reprodukcí, záznamem reality,“ říká Renoir, „ale dokáže přenést myšlení, filosofii a ducha doby. Otevírá prostor pro naši představivost“.

Za Lumiérovi filmy buší srdce rodící se modernity. Proto jeho filmy i po jednom staletí působí aktuálně, neboť namířil kameru na každodennost. Nefilmoval šlechtu, ale obyčejné lidi, s nimiž se současní diváci dokážou okamžitě identifikovat. „Neukazoval historii, ale život,“ dodává Renoir, který ve svých Pravidlech hry dělal vlastně přesně totéž.

Lumiérovy filmy ukazují ještě něco jiného. A to je možná s ponorem do archivu nejvíce nečekané. Ukazují, jak málo se za posledních sto let v určitém ohledu změnilo. Lidé kráčeli do práce, jeli tramvají, nakupovali, krmili holuby na náměstí Sv. Marka v Benátkách. Děti laškovaly, skupinky hrály petangue. Na čistě lidské rovině a prožívání existence jakoby sto let znamenalo velmi málo. Z Lumiérových filmů vystupují lidé nikoli jako přízraky doby minulé, ale jako živé bytosti, k nimž máme blíž, než se může zdát.

https://www.youtube.com/watch?v=zaO_H2cUh60

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte