Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Když se doba roztéká před očima

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Podle čerstvé studie vědců vyhynulo přes 40 procent hmyzích druhů a třetina jich je v ohrožení. Hmyz se starořecky nazýval éntomos, což je i název aktuální výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hl. města Prahy. Jedna z autorek projektu Anna Hulačová ví o hmyzu svoje. Její teta je včelařka a včelí plástve už léta neodmyslitelně patří k Hulačové dílu. Ve středu v galerii proběhla komentovaná prohlídka, ale autorka se musela pro nemoc omluvit.

0
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

Kurátorka Sandra Baborovská ji nicméně výborně zastoupila. Díky ní jsem se tak dozvěděl, že GHMP od Hulačové koupila část její instalace, se kterou se před pěti lety účastnila finále Chalupeckého ceny. Tehdy ji se svou maskulinní performancí porazil Matyáš Chochola. Ovšem zatímco za ním se po vítězství tak nějak zavřela voda, Hulačová sbírá jeden úspěch za druhým a kolekce jejích dřevěných a betonových soch už navždy zůstane jednou z nejlepších věcí, jaká kdy byla ve finále ceny vidět.


2
Autor: Jan H. Vitvar

Věhlas Hulačové jde aktuálně strmě nahoru, výstavy od ní chtějí v Paříži i Londýně. I proto bylo od GHMP chytré, že si od ní ze zmíněného finále koupila jednu dřevěnou bustu a rovněž dřevěné sousoší složené ze čtyř figur. Autorka tehdy sochy tesala do masivní lípy, ve které pak udělala velké díry, do nichž přenesla včely, které si vzniklé škvíry postupně zabydlely plástvemi. Když včely ze soch na závěr zase vypudila, vznikly neobyčejně živočišné artefakty, které zároveň vykazují neobvyklou dávku lidské kreativity. Kurátorka Baborovská na prohlídce přiznala, že organická podstata soch galeriím poněkud motá hlavu. Pokud by se s plastikami něco stalo, nikdy už je nikdo nerestauruje do původní podoby. I kdyby se do rekonstrukce znovu zapojily včely, plástve by neudělaly podruhé ve stejné podobě, v jaké je vidíme teď.


3
Autor: Jan H. Vitvar

Hulačová ale už před časem od dřeva ustoupila, čili mohou být její sběratelé klidnější. Nyní se věnuje mnohem trvanlivějšímu materiálu, totiž betonu. Na Éntomos je k vidění třeba část instalace, se kterou ji její pražská galerie Hunt Kastner předloni prezentovala na londýnském veletrhu Frieze. Betonové busty místo včelího vosku doplňují kresby tužkou, což vytváří podobně zjemňující a zároveň znepokojující efekt. V Česku mimochodem Hulačová vystavuje minimálně. My vršovičtí vzpomínáme na její předloňskou betonovou intervenci v Galerii ProLuka v parčíku u zastávky Ruská. Zastoupení na aktuální výstavě přitom potvrzuje, že by si ve svých pětatřiceti tahle tvůrkyně okouzlující gotiky 21. století zasloužila opravdu pořádnou domácí prezentaci. Ostatně GHMP disponuje třeba sály Městské knihovny; ty by Hulačové slušely.


Druhou autorkou Éntomosu je Maďarka Zsófia Keresztes. Loni u nás samostatně vystavovala v Karlin Studios a také tentokrát došlo na její zdánlivě tekuté objekty, jež jsou ve skutečnosti vytvořené z polystyrenu potaženého mozaikovými destičkami. V centrální místnosti výstavy postavila Včelí oltář, který výborně doplňuje betonové plastiky Anny Hulačové rozmístěné kolem něj na parketách. Také Keresztes (34) je momentální hvězdou mladého evropského sochařství a na výstavě každý pozná proč. V jejích sochách je konzervovaná současná úzkost digitální doby, která se svou obrazovou přehlceností člověku doslova roztéká před očima.

4
Autor: Jan H. Vitvar

Keresztes z tohoto vizuálního smogu skládá svůj vlastní svět, který na první pohled vypadá dost démonicky, avšak svou čistotou a jako by omyvatelnou, kachličkově koupelnovou formou zároveň působí uklidňujícím dojmem. Navazuje v tom otevřeně na surrealismus, který měl stejnou schopnost zejména ve třicátých letech 20. století. Pointu výstavy Éntomos ostatně tvoří zařazení několika kreseb Františka Janouška z roku 1935 z cyklu Život včel. K sochám Keresztes se tak báječně hodí, až si podle kurátorky řada návštěvníků myslí, že jsou součástí její tvorby - a kustodek se zmateně ptají, kde že je vystaven ten anoncovaný Janoušek.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Zatímco Colloredo-Mansfeldský palác stále čeká vedle Karlova mostu na plánovanou rekonstrukci, na kopci nad Vltavou už je dávno hotovo. Před sedmnácti lety získala Národní galerie do své správy Schwarzenberský a vedle stojící Salmovský palác v těsném sousedství Pražského hradu. Postupně je rekonstruovala a nyní vydala monografii, kterou o obou památkách sepsal tým ředitele sbírky starého umění Mariuse Winzelera. V části věnované archeologickému průzkumu Salmovského paláce (ten blíž k Hradu a bez psaníčkových sgrafit) mě nejvíc zaujalo, že se v odpadní jímce našly fragmenty textilií, „které byly při laboratorním zpracování určeny jako zbytky ,toaletního papíru´“. Co všechno dneska vědci neodhalí! A taky že zde zůstaly dřevěné kuželky i s koulí – což svědčí o tom, že na Hradě byla legrace už staletí předtím, než si právě kvůli potenciální zábavě národ zvolil jeho současného nájemníka.


6

Kniha se pochopitelně soustředí zejména na majestátní Schwarzenberský, dříve Lobkowiczký palác. Renesanční památka vznikla koncem 16. století v době, kdy na Hrad přesídlil císařský dvůr Rudolfa II. „Město přitahovalo mnoho umělců více či méně kvalitních. V řadě případů však neznáme jejich jména, což platí také pro výzdobu Lobkowiczkého paláce,“ píše v publikaci Alena Volrábová, ředitelka sbírky grafiky a kresby. A vůbec poprvé v ní rozkrývá ikonografii několika dochovaných nástěnných maleb. Premiérově jsem se z knihy též dozvěděl, že z paláce měla (ještě před vznikem sousedního Salmovského) vést přímá chodba spojující ho s Hradem. Ve dvacátých letech 17. století se totiž majitelem paláce stal Hans Ulrich z Eggenbergu, který byl blízkým rádcem císaře Ferdinanda II. Dřevěnou spojovací chodbu nad ještě nezasypaným příkopem vyprojektoval florentský architekt Giovanni Pieroni, ovšem nikdy se nepostavila. „Realizace ztroskotala na základě námitek správy Hradu, podle nichž by mohlo nepříznivé počasí způsobit na chodbě technické problémy, takže by eventuálně byla ohrožena císařova bezpečnost. Místo toho byl Hansi Ulrichovi z Eggenbergu zařízen soukromý byt přímo na Hradě.“ Že by se o bezpečnost císaře tehdy staraly i bezpečností rámy, není z dobových dokumentů známo.


7
Autor: Jan H. Vitvar

Sláva Schwarzenberského paláce každopádně časem upadala a v noci z 26. na 27. října 1870 se jeho severní štít zřítil na Hradčanské náměstí. Tehdy také začal jeho nový život. Štít opravil Josef Schulz, který se průkopnicky zajímal o ochranu památek. Zároveň nechal omítnout fasády a udělal na ně novou sgrafitovou výzdobu podle historických předloh. Kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu pak celý palác v roce 1909 bezplatně (!) pronajal Spolku technického muzea pro Království české, které v něm zřídilo expozici rafinování cukru, geodezie, astronomie, hornictví, a dokonce i alchymie. Sousední Salmovský palác byl pak Schwarzenbergy od dvacátých let pronajímán švýcarskému velvyslanectví. Jak známo, kníže Adolf odtud v roce 1939 kvůli svým protinacistickým postojům emigroval a oba paláce na Hradě následně zkonfiskoval protektorát. Již svobodné Československo se mu za osm let odvděčilo „lexem Schwarzenberg“, kterým jeho rodu zestátnilo veškerý majetek. Ze Schwarzenberského paláce se za komunistů stalo vojenské muzeum s pozorovatelna StB, která ze střechy monitorovala ruch v sousedních velvyslanectvích. Včetně toho švýcarského, které do roku 1983 sídlilo v Salmovském paláci.


Jak už bylo řečeno, od roku 2002 oba paláce vlastní Národní galerie. Zatímco v Salmovském paláci momentálně probíhá až do konce roku výstava současného umění s názvem Možnosti dialogu, Schwarzenberský je do podzimu zavřený. Připravuje se v něm totiž zbrusu nová výstava, která vůbec poprvé spojí díla starých mistrů působících v českých zemích s jejich evropskými kolegy. Čímž se Národní galerie definitivně zbaví dosavadního zkostnatělého, nefuknčního a nesmyslného modelu dělící sbírky starého umění na „české“ a „evropské“. Bohatě ilustrovaná kniha tak končí snímky modelů architekta Josefa Pleskota, který momentálně pracuje na prostorovém řešení expozice. A taky jsou tu fotky skleněné kavárny, kterou staví architektka Eva Jiřičná na jižní terase. Máme se tedy na co těšit.

8
Autor: Jan H. Vitvar

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1539
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte