Stojí za to se ještě vrátit ke dvěma komiksům z loňské produkce, které mají spojující prvek i nakladatele: vydalo je Comics centrum a odkazují k velkým prózám světové literatury. První díl komiksové adaptace Knihy hřbitova od Neila Gaimana to dělá přímo, druhý díl eposu Myší hlídka - Zima 1152 od Davida Petersena spíše volně.
Láska k jinakosti
Gaiman je nejen zručný bestsellerista, ale i zdatný obchodník. Málokterá z jeho knih pro děti a mládež se obejde bez komiksové adaptace. Naštěstí si dobře hlídá, kdo jeho prózy do sekvenčního umění převádí. Po zdařilé komiksové adaptaci Koraliny se P. Craig Russell ujal i Knihy hřbitova. Iniciačního románu skládajícího poctu novelám a povídkám Rudyarda Kiplinga vydaným pod souhrnným názvem Knihy džunglí.
Podobně jako Kipling pro postavu malého chlapce stvořil svébytný svět, který by byl ve své reálné podobě pro dítě spíše záhubou. Zatímco Mauglí vyrůstal v péči vlků v indické džungli, domovem Nikdo Owense (zkráceně Nika) se nedobrovolně stává městských hřbitov s milující náručí místních duchů. Gaiman tak Kiplingův zvířecí epos vrací do světa lidí, ale jen zdánlivě.
V rámci pravidel fantasy žánru vytváří svět nový: zalidněný duchy, živými mrtvými, čarodějnicemi a vlkodlaky. Přidává také obvyklou licenci paralelního světa na dosah, podobně jak to předvedl v románech Američtí bohové nebo seriálu Nikdykde. V Gaimanově verzi je chlapcovým ochráncem samotářský Silas nepatřící do světa živých ani mrtvých - a jeho největším nepřítelem člověk Jack, který mu vyvraždil z neznámého důvodu rodinu.
Nik na hřbitově tráví dětství a kapitolu od kapitoly se tak proměňuje i jeho vzhled. Právě to možná stálo za nápadem svěřit vizuál více kreslířům (naopak autorem scénáře je pouze Russell). Pět kapitol a Mezihru zpracovalo sedm autorů, kteří dokázali ovládnout rukopisy natolik, aby výsledek nebyl nesourodý, ale zároveň vtiskl Nikovi v každém věku odpovídající vzhled, mimiku i gesta.
Zvlášť se vydařila třetí kapitola od Tonyho Harrise a Scotta Hamptona, zběhlých kreslířů superhrdinských komiksů, kteří zpracovali asi nejznámější zápletku s Mauglího únosem opicemi do ruin starého chrámu. V Gaimanově pojetí se jedná o nenasytné ghúly, jejichž podzemní říši dýchající hnilobou zmaru zpodobnila dvojice kreslířů vskutku děsivě.
První kniha hřbitovní končí uhrančivým danse macabre, společným tancem mrtvých a živých, který oba břehy světa na chvíli propojí, a smrt se tak připomene jako součást života. Gaiman těmito odkazy opět potvrzuje, že věk čtenářů jeho knih není nutné přesně vymezovat. A podobně je to s pohlavím čtenářů.
Knihy džunglí se do světové literatury zapsaly jako vhodná a doporučovaná četba pro dospívající chlapce. Do češtiny je ale poprvé přeložila Pavla Moudrá, feministka a spisovatelka, která v nich viděla především dobrý příklad lásky dítěte ke zvířatům, jež později přenese na své bližní. Právě v tomto duchu Gaiman odkaz rozšířil i na ty, kteří se - nehledě na svou odlišnost - mohou stát přáteli na život a na smrt.
Drobní hrdinové
Druhá série oceňovaného dobrodružství Myší hlídky se tentokrát, jak název napovídá, odehrává v zimě. Opět se setkáváme s třemi mušketýry v podobě hlídkařů Borise, Justýna a Straše, které doplňuje bojovnice Sarika a zkušený Čakan. Zima drsně vládne myší říši víc než jiným; podzimní boje ubraly potřebný čas na vytvoření zásob a získání léků - a ty teď zásadně chybí. Nezbývá než se s prosbou vydat do spřízněných měst.
V podstatě jde o klasický příběh cesty plné nástrah a návratu domů, kde mezitím bez ochránců hrozí chaos. Když opomeneme, že se jedná o zvířecí hrdiny, fantasy prvky v druhé knize ustupují ve prospěch dobrodružství. Nekonečná bílá s modravými kovovými odlesky, hluboké závěje nebo přívaly vloček zmítající se v mrazivém vichru nahrávají atmosféře ještě víc než liják a šero prvního „dílu“.
Tu David Petersen opravdu umí, a stejně tak akční scény, kterých je v knize požehnaně. Zápas s neodbytnou sovou, napínavé bloudění v podzimním labyrintu i temná zápletka s travičem z vlastních řad splétají myší hrdinský epos, který zase uhrane především úžasnou kresbou a parádními barvami.
Nejdrsnější roční období dává Petersenovi příležitost rozehrát ještě větší kontrast mezi drobnými hrdiny a krutými nástrahami přírody. Myší hlídka se ale nevzdává a loajálně vůči myšímu společenstvu plní svůj úkol. Petersen míří především na mládež, přesto k jeho poselství by nemuseli být slepí ani dospělí.
Opět se totiž potvrzuje, že větším nebezpečím než přírodní živly a přirození nepřátelé jsou si samy myši se svou touhou po moci. Právě ta dává tušit, že i přes vyhranou bitvu půjde v myším světě (podobně jako v lidském) o nekonečnou válku.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
