Na jméno Bohumil Konečný a jeho přezdívku Bimba jsem poprvé narazil před deseti lety. Tehdy nadšenec do jeho díla Jan Hosnedl sestavil výstavu v Západočeské galerii v Konečného rodné Plzni, v obměněné podobě pak byla reprízovaná v pražském Obecním domě. A taky tehdy vyšla tenká monografie od Tomáše Pospiszyla s názvem Zapomenutý malíř Bohumil Konečný. Jeho dílo jsem přitom znal už dřív. Jako kluk jsem hltal knížku Na vlnách odvahy a dobrodružství, která vyšla krátce před revolucí: napsal ji Otakar Batlička, Konečný se postaral o ilustrace včetně obálky, kde si svalnatý chlapík otírá kapesníkem zpocené čelo. Pro mě jako kluka byl ovšem Konečný takovým „horším Burianem“. Na rozdíl od svého ilustrátorského vzoru neuměl do kresby dát ani takovou dynamiku, ani takovou romantiku. Aspoň tak se mi to tehdy zdálo. Aktuální výstava Ženy a dobrodružství Bohumila Konečného v dejvické Galerii Villa Pellé mě ovšem definitivně vyvedla z omylu.
Opět ji dal dohromady Jan Hosnedl, který tentokrát položil důraz na Konečného vztah k erotice. A v tom svého učitele rozhodně ve všech ohledech překonával. Zatímco Burian maloval ženy coby jakési neohrabanější a neatraktivnější verze předpotopních ještěrů, Konečný k nim měl očividně mnohem bližší, otevřeně intimní vztah. Díky jeho komerčním zakázkám pro Prazdroj, Jablonex, Sigma Pumpy či Barum, ke kterým se v padesátých letech dostal kvůli tomu, že mu komunisti zakázali dřívější ilustrace pro dobrodružné chlapecké časopisy, můžeme dokonce mluvit o zrodu jakési československé socialistické Pin Up Girl. Krasavice konečný maloval na reklamy zestátněných podniků pro zahraniční trhy tak, jak by to domovina nesnesla. Jako okouzlující bytosti s našpulenými rty a dlouhatánskýma nohama, kterým slušely dokonce i montérky. Na nohy byl Konečný skutečný machr: už když pár let předtím nakreslil dva hrdiny foglarovky Přístav volá, jak odpočívají na pavlači. A obdivný pohled jednoho z chlapců nezapře, jak ho zaujaly propnuté linie lýtek jeho kamaráda.
Pro Konečného kariéru však byly tyhle peprné reklamy bohužel jen labutí písní. „Moje ,sláva´ (dobrá existence, kdy jsem byl prošen o spolupráci atd.) skončila v roce 1957–58. Do té doby jsem ,lezl´ a byl tam, kde chtěl být… Pak přišla kultůrní revoluce a ze dne na den se začalo opět monopolně hrát na druhou zeď (stranu v mém oboru). Doslova ze dne a na den! Pravděpodobně jsem měl zůstat v Anglii, když jsem tam byl před 3 léty? Můžeš mi věřit, že by to nebyla politická emigrace, ale emigrace z pouhé existenční nutnosti. Ale mám zde ženu a dceru a naneštěstí je má rád. A tady už jsem si zvykl, tady jsem doma!“ napsal Bohumil Konečný v březnu 1967 svému příteli Jaroslavu Loučímovi.
Do jeho života pak záhy na to vstoupila aféra, kterou zmíněný Pospiszyl popsal před více než dekádou v knize Octobriana a ruský underground. Konečný se nechal přesvědčit mladým obdivovatelem Petrem Sadeckým, aby společně s Burianem pracoval na komiksu o neporazitelné ženě Amazoně. Když ovšem jejich kresby Sadecký vyvezl na Západ, kam emigroval, vydával je upravené za vlastní a objednaný komiks předělal na „disidentskou“ práci přivezenou přímo ze Sovětského svazu, jejíž anonymní autoři jí prý protestují proti kremelskému režimu.
Konečný měl po provalení skandálu v Československu ještě těžší pozici než dřív. A byl rád, když mu nějaký pionýrský časopis otisknul kresbu ze závodů na ploché dráze nebo ilustraci k reportáži o dopravních nehodách. Na závěr ještě doporučení pro tatínky: pokud půjdete na výstavu Bohumila Konečného s dětmi, klidně je přes varování kustodek vezměte s sebou do oněch tajných dveřích ve druhém patře, za kterými se skrývají Konečného pornografické ilustrace; jsou tak něžné a roztomilé, že je to podle mě nejlepší způsob, jak dorost s touto svízelnou tematikou bez obav z následků seznámit (v bohatě ilustrovaném katalogu výstavy je mimochodem nenajdete).
Od narození Bohumila Konečného letos uplynulo sto let. Byl jen o pár měsíců starší než naše republika, která svou stovku s předstihem slavila už v pondělí v katedrále sv. Víta. Soubor Collegium 1704 specializující se na co nejvěrnější interpretaci barokní hudby v chrámu provedl Missu Salisburgensis od Heinricha Ignaze Franze Bibera při příležitosti „koncertu svornosti k poctě našich předků a ke 100. výročí založení Československa“. U Collegia 1704 se obvykle neubráním superlativům, přesto teď přemýšlím, jak bych popsal pondělní zážitek, který předčil veškerá má očekávání. Dokonce i kardinál Duka sedící v první řadě byl po koncertě tak rozechvěn vší tou duchovní energií, že v něm zase na chvíli zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí a pár hodin na to vystoupil z Českého svazu bojovníků za svobodu, který rozdává medaile bolševickým mlátičkám. I takový může mít barokní hudba na člověka dopad!
Nesmírně komplikovanou skladbu (dochovaná partitura má čtyřiapadesát osnov psaných na stránky skoro metr vysoké a přes půl metru široké) každopádně napsal rodák ze Stráže pod Ralskem, které se v Biberově době říkalo Wartenberg. Jak popsal muzikolog Václav Kapsa v koncertním programu, přes komorníka olomouckého biskupa to Biber dotáhl až ke kapelníkovi u arcibiskupského dvora v Salcburku, kde byl povýšen do šlechtického stavu. Missu Salisburgensis složil patrně v roce 1682 pro oslavy 1100. výročí založení salcburského arciopatství svatého Petra. Využil přitom architektury tamní katedrály, která má v křížení chrámových lodí proti sobě čtyři kůry. Na ně rozestavil čtyři skupiny hudebníků, které v chóru doplnil dvěma pěveckými sbory.
Dirigent Collegia Václav Luks byl ve Vítu skromnější. Vystačil si „jen“ se sborem a muzikanty hrajícími ve dvoupatrové Wohlmutově kruchtě, která v barokní době celý nedostavěný svatovítský chrám uzavírala. Hlavnímu tělesu pak z protilehlých kůrů sekundovalo několik hudebníků (seděl jsem přímo pod nimi, čili jsem neviděl, kolik jich přesně bylo). O dojem z prostoupení každého koutu chrámu hudbou se každopádně společnými silami zasloužili na vyznamenání. Klidně i státní. Až tedy bude někdy na Hradě sedět někdo kulturní, třeba si na Lukse a jeho fascinující proměnu teprve třináct let starého souboru ve světově respektované těleso vzpomene. Amen…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
