„Před pár lety jsem si do bytu nainstaloval fotopast - zajímalo mě, jak to bude fungovat. Snažil jsem se chovat jako zvíře a pozorovat, kdy a při jaké činnosti mě vyfotí,” vzpomíná se smíchem Luboš Svoboda, básník a šéfredaktor digitální kurátorské platformy pro současnou poezii Psí víno. V posledních měsících se propadal právě do propastí digitálního světa, z níž se snaží vyškrábat zpátky, a kromě básní nyní píše i prózu.
Lockdownové obsese: Během lockdownu jsem si vypěstoval spoustu digitálních obsesí. Trávil jsem hodiny v mapách od Seznamu - panorama je lepší než street view. Procházel jsem se všude možně. Na sRealitách nebo Bazoši jsem si vybral nemovitosti, které jsem si do mapy zaznačil, a díval se, jak to v ulici vypadá, co tam asi může žít za lidi. Pak jsem zjistil, že existuje katastrální úřad - našel jsem si, jak vypadají sousedé na Facebooku. Nezajímá mě stalkerství, prostě mě bavila představa, kam až se tahle nevinná věc dá vyhrotit. Je zvláštní, kolik toho můžeš ze svého domova zjistit o místech, kdes nikdy nebyl. Dlouho jsem taky na YouTube sledoval jednoho geodetektiva. Pošleš mu obrázek z dovolené a on do hodiny zjistí, odkud fotka pochází. Zjišťuje to podle polohy slunce, typu dopravních značek, stylu staveb a podobně. Další obsesí byla dashcam videa. Doporučuju masterpiece Road movie od Kalashikovova složený jenom z reálných záběrů z pohledu aut na ruských silnicích, dojalo mě to; všichni jsme tak trochu auta.
Konzervativní literární provoz: Psí víno dřív nemělo klasickou distribuci, náklad byl malý. Koupit se dalo jen v Kosmasu a pár dalších malých knihkupectvích. Věděli jsme, že to chceme posunout dál, dát prostě autorům větší publikum. Takže jsme začali verše lámat do obrázků a dávat na Facebook a příspěvky boostovat reklamou. To nemusí znít objevně, ale v kontextu konzervativního literárního provozu je to podle mě úspěšný krok k přemýšlení o tom, co všechno může být „časopis” - a že tradice nemizí, když přestanete používat papír. Nedávno jsem zažil menší flame - smazali jsme totiž mail ze stránek a založili discord, aby mohl napsat kdokoli a všichni k tomu měli přístup. Moc lidí to nepochopilo.
Báseň o zahradě: Jak psát básně současně, to nevím, jsem si ale jistý tím, že cesta rekvizit - technologických odznaků doby, které někam nainstaluješ jako pěkné zátiší - nikam nevede. Z toho textu poznáš, že to je samoúčelné. Není to pro mě. Nejtěžší je poznat všechna média, která máme kolem sebe, poznat, co dělají, a pak je rozvíjet. Můžeš napsat „jsem na Facebooku”, každej ví, co to znamená, ale je to vlastně špatně napsané. Když napíšeš „scrolluju”, máš rozvíjet pohyb shora dolů. Co děláš na Facebooku? To je samo o sobě stejně prázdné, jako když napíšeš jen na poušti nebo v obchodě. Slova jako počítač, mobil nebo nějaký druh interfacu tam nakonec ani být nemusí. Někdy stačí popisovat změny vzdáleností, změny prostoru - může to být báseň o zahradě, která je zároveň o tom, jak si přidávám další tab do prohlížeče. Nevím, jestli to někdo vyluští. Vsázím ale na to, že i když to třeba hned nepozná, na základě vlastní zkušenosti to nějak vycítí.
Kdo se vrací: Minulý týden jsem byl na koncertě, všichni byli tak nějak kožený. Jako by vystoupili z lodí, konečně dorazili do vysněné země, ale hlavou byli pořád ještě doma. V novinách se píše, že lidé ožívají, všichni mluví o tom, jak je to skvělé, ale vlastně nemám ten pocit. Můj kamarád to hezky řekl - že není důležité, do čeho se vracíš, ale spíš kdo se vrací. Jak jsme změnění situací, jestli to není příležitost pro něco nového. Máme se tedy ptát: Chci vůbec zpátky do práce, která mě už předtím štvala? Chci zpátky k těmhle nudnejm kámošům?
Zvuková fitness obezita: Za poslední dobu mě nadchla virtuozita Giant Claw. Celé nové album je digitální, poskládané z nejlepších možných dostupných předpřipravených zvukových situací. Ručně je spouští, nechává generovat, diriguje stovky pluginů a sample packů a hledá v tom vlastní rytmus, groove, který vychází z přehlcení nejkvalitnějšími možnostmi. Je to krásná zvuková fitness obezita. Pořád dokola taky poslouchám CDčko, které jsem objevil před mnoha lety na koncertě ve Školské. Švýcarský hudebník Strotter Inst. – kotoučové magneťáky, do kterých manuálně zasahuje a dělá z toho taneční hudbu. Když to křupne, je to úplně nejlepší. Vložil jsem ho před nějakou dobou do autorádia a ještě ho nevyndal.
„Občas se slituju, a dokonce se až dojmu nad výrobkama, který jsou strašně špatně udělaný - předměty, který vinou trhu a konzumního snažení jen imitují tvar toho původního. Víš, že se to rozpadne, že to nepoužiješ.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
