Hollywood zoufale pracuje se ženským publikem

Některé zprávy by se na internetu neměly objevovat bez komentáře a kontextu. Vyvolávají totiž často natolik zkratkovité reakce, že nakonec blokují užitečnou diskusi. Půjdu-li jen do svého oboru – tedy filmu – tak v srpnu taková mucholapka na negativní komentáře byla i v českých médiích převzatá zpráva z britského Guardianu, která vycházela z kalifornské studie o tom, jak jsou v hollywoodských snímcích nerovnoprávně zobrazováni muži a ženy.

Univerzitní studie se týkala 700 divácky nejúspěšnějších filmů z let 2007–2014 a dospěla k tomu, že Hollywood produkuje primárně snímky o mužích a pro muže. Mezi stovkou nejnavštěvovanějších filmů roku bývá většinou jen kolem dvaceti filmů, kde by byla hlavní představitelkou žena.

Herečkám navíc ve sledovaných filmech patří necelá třetina z celkového počtu replik (a v posledních letech se stav ještě snižuje). Naprostá většina hereček je navíc mladších 45 let (a žádná starší herečka ve sledovaném vzorku neměla hlavní roli), zatímco u mužů jde o věk průměrný. Běžné jsou tedy více než dvacetileté rozdíly mezi ústředními mužsko-ženskými hereckými páry. Režisérky režírovaly pouze 2–3 % filmů, scenáristky napsaly kolem 11 % scénářů a producenty pracovaly na necelých 20 % filmů.

Jakmile se záběr rozšíří ještě o rasovou a sexuální různost, dospěje se ke statistikám, v nichž například 17 ze sta nejúspěšnějších filmů roku neobsahuje jiné herce než bělochy, více než 40 % neobsahuje žádné Asiaty. Ze 4610 mluvících postav v posledním sledovaném roce bylo pouze 19 gayů, leseb nebo bisexuálů, transgender postav bylo nula. Statistiky zacházejí ještě do větších detailů, ale pro představu tyto ne/poměry stačí.

Zápal dotčenosti

Pochopitelně, každému se v hlavě vytvoří představa trochu jiná. Bez širšího kontextu však pod články začnou bujet negativní reakce, jejichž autory jsou v drtivé většině případů muži.  Ve zvláštním zápalu dotčenosti se ohrazují především třemi způsoby: 1) „Celé je to úplná hloupost, obsazení filmových rolí nemusí přesně reprodukovat reálné demografické rozložení společnosti. Lidem se to navíc líbí, jinak by na to nechodili“. 2) „Pokud se vám to nelíbí, tak to změňte tím, že sami pronikněte do systému a začněte natáčet to, co by se vám líbilo.“  3) „Tak to teď asi vzniknou nějaké kvóty a komise na korektní zobrazování, ale lidi na takové filmy přestanou chodit.“

Je to zvláštní přístup, v němž na sebe majitelé podobných názorů prozrazují nejen malou citlivost, ale především nízkou úroveň fantazie. Poukaz na extrémní jednostrannost hollywoodské produkce podle lidí bez představivosti může vyústit jedině v nebezpečné tržní regulace. K tomu je třeba si přisadit, že to, co se produkuje, je přesně to, co lidé chtějí. A pokud je něco úspěšné, neměl by do toho nikdo „zvnějšku systému“ mluvit.

Člověk, který nemyslí černobíle a v extrémech „ode zdi ke zdi“, si spíše řekne: Od hollywoodských producentů je slepota dělat takto omezené filmy, když svět je pestřejší. Ta čísla jsou naštěstí sama o sobě dobrý podnět to změnit. Ostatně nabídka Hollywoodu se v průběhu desetiletí mění neustále, takže naděje tu existuje. Navíc v televizi se už to docela děje. Z dlouhodobého hlediska je totiž směřování Hollywoodu neudržitelné.

Ne proto, že by se byť jen rýsovala nějaká politicko-korektní komise, která bude bdít nad vyvážeností hereckého a profesního obsazení, ale proto, že divácké návyky se nemůžou udržet v tomto stavu celá desetiletí. Momentálně je kyvadlo vychýlené příliš na jednu stranu. Z dlouhodobějšího hlediska se vyplatí větší pestrost produkce. Stavět úspěch na akčních filmech za čtvrtmiliardy dolarů je příliš riskantní. Podobá se to spíše ruské ruletě než promyšlené strategii.

Hračky do kanálu

Nejde o to, že dotyčných Top 100 je nějak úspěšných. Jde o to, že oněch Top 100 by mohlo být výrazně jiných, kdyby producenti jinak modelovali očekávání publika, kdyby podporovali jiné návyky chození do kina. Takto je chození do kina opravdu hlavně pro „kluky od-do“ (cca 12 do cca 40 let) a odrazuje to jiné lidi. Nejde tedy o otázku jednoduché nabídky a poptávky. Pokud určité skupině není nic nabízeno, pak prostě dotyčný segment trhu opomíjí a nemusí na něj nutně vyvíjet tlak nebo se pokoušet proniknout do systému. Naopak systém může vyjít vstříc, pokud chce rozšířit svou nabídku a celkové množství lidí, které oslovuje.

Ona studie Jihokalifornské university nespouští automaticky tvorbu petic, ustanovování komisí či schvalování zákonů o kvótách. Je to jenom nelichotivé statistické upozornění, že ti, kdo mají moc, dávají přednost snadnější práci – výrobě podle škatulek. Je to vlastně naopak, než dotčeně tvrdí mnozí muži, kteří mají pocit, jako by jim někdo splachoval hračky do kanálu. Žádné kvóty nás nečekají, ale v jistém estetickém diktátu, silné regulaci tržní nabídky a nesvobodě už právě žijeme. Podobu toho, co vidíme na plátně, opravdu neurčuje primárně publikum, určuje ho producentský předvýběr.

Producenti (a také někdy i vyšší šarže v hollywoodských studiích) rozhodují, jakému projektu dají zelenou, kolik bude mít který film kopií a jak nákladnou bude mít reklamní kampaň. O tom, kdo bude připuštěn k lizu, rozhodují starší mocní muži, kteří si osvojili určitý obchodní model před desítkami let. Mluví se například o tom, že producenti nevěří tomu, že by žena dokázala natočit akční film. Takže šance, že mezi producenty preferovanými akčními filmy (které mají největší šanci být v TOP 100) bude film ženské režisérky, je neuvěřitelně nízko. Nejde ale o to zase sériově do protiváhy vytvářet akční hrdinky; ať už před kamerou, nebo za ní.

Problém je spíš v tom, že cílení na ženské publikum je v současném Hollywoodu příliš primitivní. Hity typu Sex ve městě, Twilight či 50 odstínů šedi ukazují na to, jaké to jsou výjimky - a jak zoufale se s ženským publikem pracuje. Netočí se pro ně dobré filmy a ženy se pak při chození na ně spíš stydí.

Evidentně se s nimi zatím nepočítá jako se spotřebitelkami, které mají stejná práva na dobrou zábavu jako muži. Je tedy naprosto normální chtít, ať se svět v různých oblastech mění k lepšímu, zde tedy ke spokojenosti většího množství lidí a vícera diváckých skupin. Ve fungující demokracii by mělo stačit zveřejňovat podobné statistické studie a pak o nich diskutovat. Časem se situace změní. Jakmile ovšem autory podobných studií označíme za pomýlené aktivisty a tržní regulátory, ztrácí se z debaty soudnost.

Pomalý posun

Plastičtější čtení a námitky k podobným studiím dovedou zbavit statistiku jejich přísné studenosti, ale přitom nezpochybňují hlavní problémy, na něž poukazují. Žádný žebříček počítající mužské a ženské role přitom nepostihne, jak jsou jednotlivé filmy dobré a oblíbené. Jedna dobrá „mluvící vedlejší ženská role“ může v paměti uvíznout lépe než desítky jiných a přispět k tomu, že se ženské publikum s někým dobře identifikuje; případně, že dotyčná herečka nebo typ role bude dostávat více příležitostí.

Existuje i slavný scenáristicko-dramaturgický test: najděte film, kde se spolu dvě ženy baví samy, a nebaví se přitom o mužích. Tímto sítem projde naprosté minimum filmů a ukazuje to opět na stereotypnost příběhů a malou fantazii tvůrců. (Muži, kteří hodlají uvádět, že v reálu také nejde najít ženy, které by spolu o samotě nemluvily o mužích, by raději pro minusovou hodnotu své fantazie ani neměli vylézat ze své solipsistické bubliny; není se opravdu čím chlubit.)

Nejde tedy jenom o tom, kolik je ve filmech žen a mužů a kolik vět, kdo řekne – i když i to má značnou výpovědní hodnotu. V posledku jde o typy příběhů, témata, které mají postavy k probírání a možnost identifikace s postavami. Stejně tak rozložení návštěvnosti, kolik na dotyčné filmy chodí mužů a žen, nevypovídá o všem. Ženy například kromě očekávatelných romantických komedií chodí hodně na horory (tam tvoří dominantní část publika), ale třeba také jako matky chodí s dětmi na animované filmy a jsou ochotny dělat doprovod partnerům na akční filmy.

Samo o sobě zvýšení počtu ženských rolí nebo počtu režisérek, scenáristek a producentek mnoho neřeší. Podstatné je, jak divačkám filmy vyhovují a jakou jim nabízejí možnost identifikace. Pokud ale tvůrkyně nemají lepší zázemí a nejsou brány jako rovnoprávné, a pokud majitelé hollywoodských studií uvažují hlavně o tom, jak bavit dospívající a nedospělé kluky, bude posun pomalý.

Občas zazní i názor, že upozorňování na nerovnost, jež bije do očí a nejde omluvit žádnou domnělou „přirozeností“, povede jen k tomu, že bude vznikat segregovaná produkce výhradně pro muže a pro ženy. Ach, ty svatá prostoto a slepoto! Právě v tom už momentálně žijeme. Překonání stavu segregace leží naopak ve větší integraci. V tvorbě příběhů, které můžou sdílet ženy a muži dohromady - a necítit se přitom, že na jejich protějšek je vytvářen nepříjemný nátlak.

Časem nám třeba filmy, v nichž jsou jenom lidé jedné rasy, nebo v němž ženy téměř nemluví a jsou na plátně pouze na okrasu, přijdou jako podivná dystopická sci-fi. Dnes nám možná přijde, že jakákoli změna by musela být velmi násilná - za dvacet třicet let nám dojde, jak násilná nebo silově mocenská musela být tvorba filmů, v nichž je vše formováno dle vkusu a rozhledu mladého heterosexuálního bělocha.