Eddie Izzard: Stand-up nejde nacvičovat před zrcadlem

V Praze se poprvé představil britský komik Eddie Izzard. K profilu, který Respekt před jeho vystoupením v Kongresovém centru zveřejnil, přidáváme plné znění rozhovoru, který jsme s Britem ověnčeným cenami a prodejními rekordy pořídili telefonicky.

Vaše světové turné Force Majeure trvá už čtyři roky, během nichž jste s vystoupením v pěti jazykových verzích navštívil téměř třicet zemí na několika kontinentech. Před sedmi lety jste během jedenapadesáti dní zaběhl třiačtyřicet maratonů. Zjevně rád podáváte extrémní výkony. Proč?

Máme jen jeden život, tak bychom ho měli žít naplno. Jinak se vám může stát, že si před smrtí řeknete: K čemu to sakra celé bylo?

Hraje v tom roli fakt, že se vaše kariéra pořádně rozběhla až docela pozdě, po vaší třicítce?

Určitě. Dlouho jsem se snažil uspět - takže když se mi to konečně povedlo, nechtěl jsem o úspěch přijít. A velmi tvrdě jsem pracoval - a stále pracuji - na tom, abych se udržel na scéně.

Proč moc nemluvíte o aktuálních tématech, nyní tedy o Brexitu či Trumpovi? Vždyť se to úplně nabízí.

Já jsem nikdy moc nemluvil o nejaktuálnějším politickém dění, protože to může velmi zestárnout. Je to zbytečně vydaná energie. Raději mluvím o lidských obětech nebo blbostech, které napáchali lidé ve starověku; chci, aby tomu lidé rozuměli i za deset či padesát let. Lidské oběti budou i za padesát let stále stejně idiotské.

Ale „idiocie“ Brexitu i volby Trumpa bude také srozumitelná za deset let… 

Tady se ovšem dostáváme na pole politiky, kde se sám pohybuji, byť v rámci vlastních politických aktivit. A já odděluju zábavu – tedy svoji show - a svůj politický aktivismus.

Zároveň jste ale řekl, že cílem vašeho turné je „vnést harmonii mezi Evropany“ a vymezit se proti vzrůstajícímu nacionalismu a nesnášenlivosti. To zní jako politický cíl.

Pořád je to v prvé řadě zábava. Ale taky je to zábava, která není pro běžného diváka, ne každý pochopní o čem mluvím. Je to pro diváka, který zná Monty Pythony a další komediální klasiky. A má další vrstvy, které mají diváky donutit se zamyslet. A co se týče poselství, které moje show má, tak asi zní: Skrze humor si můžeme uvědomit, že jsme každý z jiné země a můžeme být na svůj původ hrdí, ale zároveň spolu můžeme přátelsky a otevřeně mluvit. Neexistuje nic jako typický britský nebo americký humor, humor je mezinárodní a společný. Proto mám tolik různých jazykových verzí, a proto jsem tak rád, že tolik německých, italských či ruských komiků vystupuje v angličtině. A to bych chtěl vzkázat také komikům českým - vystupuje co nejvíce v angličtině.

Považujete stand-up komiky za filozofy naší doby? Ti nejlepší přece dokážou dokonale vystihnout podstatu lidské povahy i momentální společenské situace.

Zajímavá otázka. Mám za to, že úlohou komika skutečně je vystihnout pravou podstatu toho, o čem právě mluví. A najít v tom humor. A to se může týkat jak nepolitických témat, tak politických.

Řekl jste, že komici jsou „mentální sportovci“ - tím zdůrazňujete, že jakkoliv máte shůry daný talent, musíte také tvrdě pracovat. Jak trénujete vy?

Stejně jako ostatní sportovci - prostě provozujete svoji hlavní činnost, co nejvíc to jde. Britský běžec Mo Farah neustále běhá závody, já pořád vystupuju. Stand-up nelze nacvičovat před zrcadlem, musíte ho trénovat před platícím publikem, v čemž se skrývá jisté úskalí, protože když se vám nedaří, všichni to vidí. Ale čím jste lepší, tím více vystoupení máte, a čím více vystoupení máte, tím jste lepší.

Jak ale relaxujete? A jde to vůbec? Vždyť právě v momentě, když nemyslíte na práci, může vás napadnout nejlepší vtip.

Jasně, že relaxuju, já jsem nakonec od přírody líný člověk.

Nepůsobíte zrovna jako líný člověk.

Jsem líný, nejraději bych si jen doma pouštěl filmy, ale něco mě pořád žene dopředu. Ale jak říkáte - je při tom nutné mít otevřenou mysl. Když se intenzivně snažíte na něco přijít, tak se to většinou nestane. Ale jinak nejsem moc dobrý v relaxování.

Není světová sláva překážkou pro stand-up komiky? Když máte známý obličej, nemůžete třeba nerušeně pozorovat ostatní lidi.

To může být problém pro komiky, kteří se hodně věnují konkrétnímu lidskému chování, já spíš studuju dějiny a nacházím v nich humor; a to můžu dělat kdekoliv, nepotřebuju u toho nutně pozorovat lidi na ulici. Takže v tomto směru mě to neomezuje.

Mnoho komiků zažilo v dětství traumatickou událost a humor byl pro ně únik. Vám zemřela matka, od šesti let jste pobýval v přísné internátní škole - kde jste to jako dyslektik a někdo, kdo začal brzy pociťovat touhu oblékat si ženské šaty, asi neměl úplně jednoduché.

Nejsem si úplně jistý, zda to platí i na mě. Mám stejný smysl pro humor jako můj otec či bratr. A navíc nejsem zlostný člověk, i když jsem dodnes naštvaný, že matka zemřela - a kdybych věřil, že nějaký Bůh existuje, byl bych naštvaný na něj. Mám za to, že humor máme všichni zabudovaný v sobě. A předvádět jsem se v šestnácti začal spíš proto, abych udělal dojem na holky.

Očekávají lidé, že během vystoupení zmíníte svoje nejslavnější skeče? Něco jako když fanoušci kapely chtějí slyšet největší hity? Třeba scénu z kantýny na Hvězdě smrti, kde se Darth Vader potýká s kuchařkou a mokrými tácy?

Dříve ano, ale už toho nechali, vědí, že to nedělám. Ale dělám sequely - pokračování skečů, kde si samozřejmě hraju s tím, že lidé moje věci znají. V originále si jde Darth Vader dát penne all’ arrabbiata, v pokračování si Bůh objedná špagety carbonara. A nejsou tam žádné tácy.