0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura15. 7. 20166 minut

Dostaneš obraz a za chvíli tě popraví

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Pražská kavárna • Autor: Jan H. Vitvar

Jak už jste se mohli dočíst v nejnovějším Respektu, náš milý bývalý redakční kolega Karel Cudlín má výstavu v Galerii Václava Špály. Jsou dva druhy vernisáží: takové ty, na které přijde jen pár známých, a pak takové, kde se sejde skoro celá Praha. Karlova vernisáž byla tím druhým případem, upřímně nepamatuju, kdy se ve Špálovce člověk až bál, aby ho dav zevnitř nevytlačil skrz výlohu ven. A taky nepamatuju, kdy nějaký fotograf dokázal v tomhle prostoru tak trefně shrnout vlastní tvorbu. Výstava trvá do konce prázdnin, kdo to má na Národní třídu daleko, může si koupit Karlovu monografii, která zrovna vyšla v Torstu. Respektive měl by si ji koupit, je fakt skvělá, a to neříkám kvůli tomu, že se s Karlem dlouho známe, čestné objektivní.

Karel Cudlín • Autor: Jan H. Vitvar
Karel Cudlín • Autor: Jan H. Vitvar
Reklama

Začaly nám prázdniny, jež v hlavním městě odstartovaly rozkopané ulice a na severu Čech Litoměřický kořen. Na tuhle hudební přehlídku, na kterou se podle škarohlídů nejezdí kvůli muzice, nýbrž kvůli zdejší vláčně rozostřené atmosféře, tradičně vyrážím na kole. Tentokrát jsem na něm zabloudil k Řípu, pod jehož úpatím leží Krabčice. Dobře jsem udělal. Jednak tu mají Karafiátův dům, protože zde v barvách londýnského misijního bratrstva působil Jan Karafiát. Chtěl katolíky přivádět na evangelickou víru, ale protože ho přidělili učit v dívčím institutu, nakonec tu přivedl na svět knížku o Janu Husovi. Jestli se mu v roce 1871 psala stejně dobře jako pět let na to Broučci, není známo. Každopádně pak duchovní otec Janinky odešel do Edinburghu, zatímco v Krabčicích začali evangelíci stavět kostel.

Kostel v Krabčicích • Autor: Jan H. Vitvar
Kostel v Krabčicích • Autor: Jan H. Vitvar

Nutných 50 tisíc zlatých, které zaplatili karlínské firmě Blecha, vybrali mezi sebou sedláci. Otevřeli ho v roce 1884, až do začátku druhé světové války se do něj snažilo vtěsnat přes šest tisíc členů místního evangelického sboru. Dnes je tu věřících nepoměrně méně, ale zato tu čeští bratři postavili Středisko Diakonie, kde pečují o seniory, a zvlášť o ty, které postihnul Alzheimer.

Kutná Hora naopak vždycky patřila k silným katolickým baštám. Když jsem tam týden na to vyrazil na festival Creepy Teepee (o němž škarohlídi říkají totéž co o Kořenu), už zdálky mi to oznamovaly drobné sakrální památky. Paní poslankyně Nytrová promine, ale na internetu se dají nalézt i opravdu užitečné informace. Například památkový katalog, ve kterém najdeme pod číslem 139865 i sochu sv. Jana almužníka.

Socha sv. Jana almužníka • Autor: Jan H. Vitvar
Socha sv. Jana almužníka • Autor: Jan H. Vitvar

Před Kutnou Horou stojí u obce Přítoky - a je tak poničená, že málokdo pozná, koho vlastně zobrazuje. Čili sv. Jana Nepomuckého, u něhož klečí zmíněný Almužník, alexandrijský biskup z přelomu 6. a 7. století, jehož tělo je od roku 1530 pohřbeno v bratislavském dómu sv. Martina. V barokních časech se tihle dva občas zobrazovali spolu, v Praze stojí jejich socha od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa v Dušní ulici. I v Přítokách ji za topolovou alejí neznámý autor vytesal do pískovce a mecenášům hrabatům Věžníkům z Věžník za jejich štědrost na podstavec umístil erb. Původně tu kolem stály lípy, než je někdo pokácel.

Při cestě zpět do Prahy jsem za Kolínem narazil naopak na důkaz nespoutaného vegetativního růstu. Na vrchu Bedřichov se od roku 1842 tyčí pomník, který tu zásluhou majitele panství Václava Veitha připomíná bitvu u Kolína. Podle pramenů totiž právě odsud velel pruský král Fridrich II. svým vojskům. V roce 1757 měl určitě lepší výhled, než je kvůli stromům z kopce dnes. Jak ale známo, stejně mu to nestačilo: rakouská armáda včele s maršálem Leopoldem Daunem posílená o saské jezdecké pluky ho u Křečhoře zahnala na ústup tak rychlý, že ani nestačil předat velení. Dodneška tu leží kosti bezmála 14 tisíc Prusů a 9 tisíc Rakušanů.

Pomník v Bedřichově • Autor: Jan H. Vitvar
Pomník v Bedřichově • Autor: Jan H. Vitvar

Válku na vlastní kůži zakusil i malíř Josef Šíma. Jeho obrazy jsou aktuálně k vidění na výstavě Krása bude křečovitá v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, o které se brzy dočtete v tištěném Respektu (rovněž do výstavy zahrnutý obraz v titulu tohoto textu je Myjící se Oidipus od Aloise Wachsmana). Už teď ale mohu prozradit, že v zámecké jízdárně mě mimo jiné zaujal Šímův obraz Slunce jiných světů z roku 1936. Jak totiž stojí na jeho rámu, o deset let později ho Šíma věnoval (prodal?) Vladimíru Clementisovi, tehdejšímu státnímu tajemníkovi na ministerstvu zahraničních věcí.

Krása bude křečovitá • Autor: Jan H. Vitvar
Krása bude křečovitá • Autor: Jan H. Vitvar

Šíma se s Clementisem znal z Francie, kde byli oba v říjnu 1939 internováni, neboť se Francouzi domnívali, že místní československý Dům kultury je rejdištěm komunistů, čili sympatizantů Sovětského svazu, jenž zrovna spolu s Německem napadl Polsko. Clementis byl přitom paradoxně právě za svou kritiku paktu Molotov-Ribbentrop už v srpnu vyloučen z KSČ, zpátky ho přijali až těsně po válce. Další Clementisovy osudy jsou známé: v lednu 1951 ho spolustraníci zatknuli a o rok později spolu s Rudolfem Slánským popravili. Šíma ke svému štěstí zůstal ve Francii, kde v klidu umřel až v roce 1971.

Ve středu se ve vršovickém Zenitu vzpomínalo na jiného mrtvého a já pořád nedokážu věřit tomu, že už opravdu není s námi. Po fotografovi Adamovi Holém tu zůstane strašidelná díra a v Zenitu to nedokázala přehlušit ani jeho oblíbená muzika, kterou pouštěl jeho spolužák Lukáš Havlena. Furt vlastně nevím, jak napsat, jak moc mě jeho fotky zasáhly. Zvlášť ty nedávné, v nichž kamerou olizoval krajinu jak zmrzlinu.

Výstižně to ale za mě napsal jeho jiný spolužák Dan Bek, a tak na závěr konec jeho vzpomínkové básně: „pán labyrintu solitér makabrózní živel vrostlý do Kolbenky jak Fénix znova vstává z popela aby všem těm křehkejm a zranitelnejm zoufalcům co den co den si lížou rány z nekonečnejch variací na téma smysl bytí v tragicky neutěšeným světě dal prvotřídní lekci v intimním osvětlení v soustředěný posedlosti s tajemným objektem touhy s vyloučením veřejnosti přetavil svý nejniternější sny v novou věčnost a vdechnul životu zas umění — to seš ty Adame jinej není.“

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].