Barvoslepý Lev

V žádném z uplynulých ročníků Českého lva nebylo tipování na vítěze takovou sázkou na jistotu jako letos. V počtu nominací na tom sice byly zhruba vyrovnaně snímky Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci - ale ani hororová komedie Jiřího Havelky ze schůze vlastníků bytových jednotek, ani pomalá road movie dvou politických vězňů v důchodovém věku za spravedlností od režisérské dvojice Martin Dušek-Ondřej Provazník neměly za sebou takový příběh tvůrčího „obětování“, vytrvalosti a mezinárodních ambicí jako Nabarvené ptáče Václava Marhoula.

Černobílá adaptace slavné knihy Jerzyho Kosinského zachycující putování malého kluka barbarskou válečnou východní Evropou získala během sobotního předávání osm trofejí. A celý večer patřil v podstatě Marhoulovi – symbolicky od první ceny Mimořádný počin v oblasti audiovize, kterou dostal. Letos tak bylo dobře vidět hlavně jedno: že ceny nejsou o hledání toho nejlepšího, nejzajímavějšího, nejnadějnějšího v jednotlivých kategoriích, ale oceněním zásluh o českou kinematografii. Oceněním za to, čeho „jsme dosáhli, čeho jsme schopní, co všechno dokážeme“.

Všechno nebude

Český lev dlouhodobě trpěl syndromem „bijáků“ - jak kdysi označil „pořádný“ český film Jiří Bartoška. Jde o žánrově jednoznačné dílo – nejčastěji historické drama – s výrazným hereckým obsazením, luxusní výpravou a srozumitelným příběhem, jež se ideálně dotýká tak či onak československé/české historie. Proinvestované peníze jsou vidět v kostýmech i výpravě. Kamera krásně maluje. Právě takovému filmu akademici dávají historicky přednost. Jejich vkus je konzervativnější v souvislosti s tím, jak mají být České lvi reprezentativní a honosné.

Zároveň si přes dvě stě hlasujících od fochu – protože Lvy udělují filmaři filmařům – všimne víc titulů s lepším marketingem a týmem tvůrců plným osvědčených jmen, která už mají něco za sebou. Okrajové, formálně vybočující snímky, ani trochu hladivé, a navíc debuty - jako třeba loňský Domestik nebo letos Tiché doteky - do takového profilu obecně nezapadají. A pokud už se dostanou do nominací, mají jich méně a neproměňují je.

Jakousi výjimkou byla loňská klučičí road movie Všechno bude režiséra Olma Omerzu, který ovšem má za sebou po všech stránkách více než schopného producenta Jiřího Konečného. Ten pro původem slovinského filmaře dokázal vytvořit pozici předního českého autorského režiséra, což je rozpoznatelná deviza, od níž se mohou akademici odpíchnout. Všechno bude ostatně vyslali jako českého zástupce na Oscary.

Vítězství Omerzuova anti-bijáku a „neosvědčeného“ týmu bylo sympatickým vybočením - ještě podtrženým neúspěchem historického dramatu Toman, který zaškrtával ty správné „bijákové“ kolonky. Šest sošek pro Všechno bude včetně té pro nejlepší film ale nebylo vzhledem k oscarové reprezentaci zase takovým překvapením. To samé platilo o rok dříve pro Bábu z ledu Bohdana slámy, uondaný midcult s jasně narýsovanou společensky karatelskou zprávou a „dobrém“ a „špatném“ životním stylu.

A stejný scénář se odvíjel i letos. Nabarvené ptáče se dokonce dostalo do užšího výběru na Oscara, což je nepopiratelný úspěch a prestiž. Stejně jako jeho účast v hlavní soutěži na festivalu v Benátkách, kde měla česká kinematografie naposledy zastoupení před čtvrt stoletím. Mezinárodní viditelnost a diskurz výjimečnosti, kdy má být jeden film téměř předmětem „národní pýchy“, jsou silné argumenty, proč pro Nabarvené ptáče hlasovat. Trocha z té slávy totiž dodá odlesk kinematografii jako celku: Nabarvené ptáče nejlépe loni reprezentovalo a reprezentativní Český lev to ocenil.

Vítězství drsné lyriky

Výjimečnou pozici Nabarveného ptáčete, které je rozpočtem, ambicemi i délkou vzniku pozoruhodným tuzemským solitérem, v očích akademiků naznačila už cena za nejlepší plakát. Naprosto nepochopitelně ji dostal výtvor, který působil, jako by ani neměl grafika. V řadě kategorií má ale Nabarvené ptáče cenu právem – například pro lyricky drsnou kameru Vladimíra Smutného nebo scénografii Jana Vlasáka. V jiných, jako je nejlepší režie nebo nejlepší film, už je to diskutabilní. Marhoul u Nabarveného ptáčete vynikal víc jako nesmírně schopný producent než jako režisér. Jeho režijnímu pojetí chyběla jasná vize; nalezení svébytného autorského gesta, které by vyneslo temnou látku z tenat popisnosti.

To naopak neplatí o režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka u Staříků, kteří v rámci stylizované road movie originálně reflektují tuzemskou historickou paměť (nebo spíš ochotu zapomínat) ve vztahu ke zločinům komunismu. Vyloženě tristní by bylo, kdyby Nabarvené ptáče bralo i cenu za scénář - ta nakonec směřovala do rukou Jiřího Havelky za mrazivě vtipné a nebezpečně hororově gradující Vlastníky.

Provazník, Dušek i Havelka jsou debutanti a jejich ocenění by vyslalo signál, že je Český lev schopný vidět i věci, které nejsou rovnou pod nosem jako bezpečné volby. Nejpříznačnější v tomhle ohledu možná byla přítomnost dalšího z letošních debutantů Bohdana Karáska na podiu, kde předával cenu za nejlepší střih Luďkovi Hudcovi za Nabarvené ptáče. Karásek byl nominovaný za scénář ke svému konverzačnímu filmu Karel, já a ty. Bylo ale jasné, že je to poprvé a naposledy, co se na podiu během večera ocitne. Přestože je snímek Karel, já a ty v české tvorbě naprosto výjimečný, Karásek  je pro akademiky jakási kuriozita. Tak se ostatně sám s nadsázkou označil.

Staříci a Vlastníci se nakonec podělili o herecké ceny. Mužské role patřily Staříkům Jiřímu Schmitzerovi a Ladislavu Mrkvičkovi. Ženské Vlastníkům Tereze Ramba a Kláře Melíškové. Nejlepším dokumentem byla vyhlášena vztahová Dálava Martina Marečka, jediný nominovaný, který se nepyšnil v titulu slavným jménem české kulturní scény. A jediný nominovaný, který formálně i myšlenkově vybočoval z dokumentaristického středního proudu. Mareček už má za svůj film Cenu české filmové kritiky. Nejlepším seriálem je Most! a TV minisérií Vodník. Oba z produkce České televize. Studentskou cenu získala Daria Kashcheeva za animovanou Dceru.

Potřebné drbání

Formálně předávání naplnilo formát příjemného, i když nijak vzrušujícího večera. Včetně hudebního čísla a bizarního vystoupení loutky pana Jiřího Vrány. Moderátor Václav Kopta si užil úvodní nápaditý střihák představující českou tvorbu uplynulého roku a stejně jako loni byl sympaticky více v pozadí. Jen rozpačitý pokus o humor nad rolí Eriky Stárkové, která hrála v seriálu Most! transsexuála, potvrdil, že si  český střední proud stále neví rady s tématem LGBTQ.

Dvacet kategorií, které plynuly ke konci stále pomaleji, pak vrátilo do hry otázku, jestli by si televizní tvorba - zažívající i v Česku jistou renesanci - nezasloužila obnovení vlastní ceny. Naopak úvahy o přidávání dalších kategorií jako  například animovaný film nebo nápady na začlenění Cen české filmové kritiky do Českých lvů nedávají žádný koncepční smysl - kromě monopolizace tuzemské scény. Jak ukázala sezóna Nabarveného ptáčete a zastíněných osobitých debutů, pluralitu pohledů, které uvidí nejen černo-bíle, ale rozpoznají i rozmanité barvy tuzemského talentu, potřebuje totiž česká kinematografie jako lev drbání.