Tak máme za sebou fotbalové mistrovství Evropy. Myslím tedy nás Rumuny, Rusy, Ukrajince a Čechy, kteří jsme vypadli hned zkraje. Jak se říká, dopadlo to, jak to dopadlo a jak to muselo dopadnout, když se člověk o naší reprezentaci aspoň trochu zajímá.
Já sem se snažil také zajímat, ale jak je vidět na přiloženém obrázku, hned se Španěly to začalo trochu drhnout a to bohužel nejen v internetovém přenosu, ale hlavně v přenosu míče. No a pak už to drhlo čím dál víc, až to dodrhlo, než bys řekl Pelta. Co mi zůstane dlouho v paměti: Jan Stejskal označený režií za šéftrenéra, Hubníkova pleš, Limberského břicho, Plašilův pohyb, Pudilova existence. Tak zase za čtyři roky.
O dost dřív by se měla otevřít restaurace U Jirásků na Vinohradech. Milá zahulená knajpa s legendární špehýrkou ve dveřích pánského WC nepřežila existenční problémy, takže se zavřela. A s ní i fresky připomínající všechna díla sepsaná mistrem Aloisem, jemuž byla hospoda připsaná. Temno by tu však nemělo být dlouho, přes léto se chystá velká rekonstrukce, která snad potěší nejen Antonína Panenku, který zde byl za Boha už v době, kdy se tu v osmdesátkách jako v jedné z mála pražských hospod točilo v pátek až do půlnoci. Třeba se zde na podzim potkáme i s Panenkovým desperátským portrétem, který tu léta visel ve výčepu.
Rekonstrukcí prošla také Polákova Ikarie XB 1. V Maďarsku ji digitalizovali a teď ji Národní filmový archiv vrhnul znovu do kinodistribuce. Byl jsem na premiéře ve Světozoru a můžu jen doporučit. A to nejen pro neuvěřitelné obočí Ireny Kačírkové, které si zachovává setrvalou svěžest a eleganci i v přítomnosti Tmavé hvězdy, vysávající z lidí veškerou energii utlumováním jejich biochemických pochodů. Na premiéru přišel i architekt Jiří Hlupý, jenž se na filmu v roce 1963 dost vyřádil. Především futuristické fitko odkazující k tvarosloví EXPO 58 se tu povedlo.
Jako ze sci-fi působil rovněž traktor, na němž vystoupila jedna z klíčových postav Radia 1 Josef Sedloň v rámci třetího Jahodobraní v Máslovicích u Prahy. Což je takový malý rodinný CzechTek následující po samosběru jahod na Dobré farmě, která své bio-plodiny dodává mimo jiné vršovické Zahradě. Dobří jazykové říkají, že se tančilo až do rána - a bylo to tak dobré, že to nikdo vzhledem k absenci vzpomínek nemůže potvrdit.
Samy Máslovice jsou mimochodem zajímavé tím, že tu mají Malé muzeum másla. Koneckonců máselnici má obec tyčící se nad Vltavou i ve znaku, byť jméno dostala pravděpodobně spíš podle jistého pana Másla. Ale třeba si doma taky dělal máslo - jak jsem se dočetl - „plochým děrovaným tloukem“, jímž se smetana tloukla v tlučkách až do konce 19. století.
Čímž se konečně dostáváme k umění. Na české sochařství přelomu 19. a 20. století je zaměřená výstava Neklidná figura v Městské knihovně Galerie hl. města Prahy. Připravil ji nestor české kunsthistorie a největší znalec epochy fin de siécle Petr Wittlich. Průřez všemi Myslbeky, Bílky, Suchardy, Kociány, Kafky, Šalouny, Štursy a tak dále a tak dále je nejzajímavější tím, že architekturu expozice dělal Štursa 21. Století, Dominik Lang.
K zakladatelům české moderny přistoupil pověstně bez servítků, kupříkladu Bílkův model Národního pomníku pro Bílou horu rozložil na prvočinitele, takže působí jako dioráma z ábíčka. Což mu dodává na dynamice. Bílek návrh zamýšlel jako posvátný oltář, na kterém se Češi v roce 1620 obětovali pro své dějiny, aby měl později Alois Jirásek o čem psát. Po povrchem scény s mnoha figurami měl být ještě chrám. V roce 1908 ovšem zůstalo jen u návrhu, protože Sokolové, kteří na pomník vyhlásili soutěž, nakonec v roce 1920 na kopci místo uměleckých vizí realizovali jen takovou titěrnou mohylu. Je z ní pěkný výhled na střechu letohrádku Hvězda.
Už tu konec školního roku, takže tu zase máme diplomky. Ty z AVU jsou tradičně vystavené ve Veletržním paláci, nicméně na netradiční výstavě. Kurátor Otto M. Urban ji pojal jako Vanity Fair čili Veletrh marnosti, čemuž odpovídá dekadentní plakát výstavy, na kterém se nechal zvěčnit s legendárním Krychličem. Symbol pardubického hlavního nádraží s nezaměnitelným účesem je živoucím důkazem existence Věci Makropulos, neboť nestárne. Já si ho z Pardubic pamatuji už z přelomu osmé a deváté dekády a jak jsem ho tak v Národní galerii na vernisáži viděl, od té doby se vůbec, ale VŮBEC nezměnil.
Z diplomantů mě zaujal třeba žák Martina Mainera Jakub Gajdošík a jeho série Vzpomínky na univerzitní výlety. O něm, doufám, ještě hodně uslyšíme. Ale zpátky ke sportu. V DOXu se otevřela výstava Sportu zdar! - přehlídka uměleckých reflexí sportovní tematiky od roku 1945 až do dneška. Zahájil ji František Skála performancí se spartakiádními kužely, a nutno zmínit, že i on je svým způsobem takovým Krychličem. Neboť ani on – minimálně vizuálně – prakticky nestárne.
No a symbolicky zakončíme návratem k tomu zpropadenému fotbalu. V naší vršovické plenérové galerii ProLuka od čtvrtka vystavuje sám Jiří Kovanda, eso es, jaké se na Praze 10 objevují zřídkakdy, tedy co se týče profesionálního života; jinak se tam za jiným účelem vyskytují dost často. S biologem Jiřím Sádlem připravil Kovanda expozici Jílek.
Název odkazuje jak ke kouči Sigmy Olomouc a asistentovi české reprezentace do 21 let, tak k loliu perenne, čili jílku vytrvalému, krátkostébelnému porostu, jenž u nás patří mezi základní trávníkové druhy. Kovanda v ProLuce umístil míč a cedulky s popiskami k jednotlivým rostlinám. Například se tak dozvíte, že prunus cerasifera neboli slivoň mirabelka sem dorazila z Balkánu. Nikoli žižkovského, ale toho pravého jižního, a v nové domovině se stala samošiřitelným invazním druhem.
A taky se tu můžete dočíst: „Rorýs obecný, viditelný jen v létě jako takové tenké čárky na nebi. Hele, lítají rorýsi! To už je léto.“ Je, tak si ho užijme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
