Nekonečný konflikt mezi touhou turistů svobodně se toulat po krajině a starostí ochranářů o klid různých ohrožených živočichů se dostal k zajímavému předělu.
Předloni přikázala správa NP Šumava chodit lidem jen po vyznačených turistických stezkách na deseti procentech území parku. A to i mimo takzvané „první zóny“, kde je takový příkaz samozřejmostí.
Správa zdůvodnila svoje rozhodnutí „ochranou živočichů citlivých na rušení“, což je běžné vysvětlení známé i z jiných českých území těšících se zvláštní ochraně. Od včerejška už ale takové vysvětlení nebude stačit.
Nejvyšší soud totiž omezení vydaná parkem zrušil. Zákaz chodit po neznačených pěšinách i mimo „první zóny“ je podle soudců potřeba zdůvodnit silnějšími argumenty, než jenom poněkud vágní „ochranou před rušením“.
Zaměstnanci národních parků a chráněných území si tedy nad vydáváním případných dalších zákazů budou muset víc lámat hlavu. Což turisty určitě potěší. A zároveň to vybízí k úvaze, zda by turistům i ochranářům ze všeho nejvíc neprospělo, kdyby se plochy chráněných území v Česku radikálně rozšířily.
Zájem o území zdánlivě nedotčená civilizací totiž stabilně roste. Což vede k tomu, že se do takových míst ona civilizace, od které si chtějí turisté odpočinout, vlastně zanáší.
V chráněných oblastech a národních parcích je potom permanentně dusno. Turisté jsou naštvaní na takzvané ochranáře, kteří jim neustále něco přikazují a zakazují; ochranáři jsou naštvaní na turisty, že jim ruší živočichy „citlivé na rušení“; a nakonec jsou turisté naštvaní na sebe navzájem, že jich je na těch několika českých kouscích chráněné krajiny příliš mnoho.
Řešením je buď lidi z chráněných území úplně vykázat, což ale není smysluplná cesta. Nebo chráněná území rozšířit, aby se na větší ploše rozličně se střetávající zájmy turistů a ochranářů jaksi rozředily. Náklady na takovou akci jsou minimální. Jak navíc ukazují příklady ze severských zemí, které se touto cestou vydaly, výnosy z „měkkého turismu“ v podobě malých penzionů nebo farem žijících že šetrné agroturistiky, mohou být značné.
Stačí si jen připustit, že velká území, kde se nesmí stavět dálnice, továrny nebo velehotely, nejsou nic, co by šlo proti zájmům člověka a civilizace. Že naopak odpovídají jejím nejsoučasnějším potřebám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
