Život v Číně je děsivě dobrý

Na talířích máme rybí hlavu s chilli a nakládané vejce s lilkem, vynikající jídla z regionu Chu-nan. Čínská kamarádka při nedávné společné večeři v Šanghaji vypráví o svém rodném městě na venkově, o domě její rodiny, který stál v cestě novým stavebním plánům místní vlády. Příbuzným bylo nabídnuto za jeho demolici odškodné. Odmítli, protože měli ke svému domu silnou vazbu. A krátce nato začal teror.

Před domem se začaly objevovat gangy rváčů a vyhrožovaly rodině. Kamarádka začala dostávat anonymní SMS zprávy s radami, aby přemluvila otce – že to je v zájmu jeho zdraví. Jeden ze strýců skončil ve vězení, kde mu bylo otevřeně řečeno, že ho pustí, až když podepíše povolení k demolici.

Podepsal. A nakonec ustoupil i otec mé kamarádky. Dnes žije v betonovém věžáku na okraji města a je coby potenciální potížista pod policejním dohledem. Pokud chce opustit město, například aby navštívil svou dceru v Šanghaji, musí si cestu nechat schválit místními úřady.

Posloucháme její vyprávění a jsme šokováni, ačkoli všichni víme, že takové zneužívání moci není v Číně výjimkou. Jen se o tom v moderní Šanghaji moc nemluví. Pod stolem si hrají naše děti a brzy se rozhovory opět točí kolem jiných témat. Na konci si navzájem potvrzujeme, jak bylo jídlo neuvěřitelně dobré.

Před restaurací nastupujeme do taxíků, které se tiše zařazují do provozu 25milionové metropole. Nehučí jako v Evropě, jen přátelsky bzučí; takhle znějí elektrifikované technologie budoucnosti, s nimiž chce Čína dominovat světu. Na Šanghaj se snáší večerní tma. Na důvěrně známé město, kde vychováváme své děti a v noci klidně spíme, protože tady se temné stránky Číny většinou dají snadno vytěsnit.

Od té doby, co jsem se sem před dvěma a půl lety z Berlína přestěhoval, připadá mi Čína jako dystopická diktatura s úžasnou životní úrovní. Obě části věty jsou pravdivé, jakkoli to zní rozporuplně. Čínská lidová republika se vyznačuje právě souběhem zdánlivě neslučitelných věcí. Výrazně to ovlivňuje pohled, jímž vnímá samu sebe, a to, jak je vnímána zvenčí – a někdy je těžké tyto rozpory snést.

Přísný otec

V Šanghaji jsou například všude kamery. I kdyby se otci mé čínské kamarádky nějak podařilo setřást policisty ve svém rodném městě a dostat se nepoznaně do Šanghaje, daleko by se nedostal – díky technologii na rozpoznávání obličejů by ho rychle vypátrali. Někdo to může považovat za tísnivé, někdo jiný se může radovat, že nemusí zamykat kolo, protože tu prakticky neexistuje pouliční kriminalita a krádeže. Většina Číňanů se rozhodla pro druhou možnost: znám jen málo lidí, kterým kamery v ulicích vadí. A naopak znám dost lidí, kteří se po návratu z cest diví, proč Evropané nemají mnohem lépe zabezpečené veřejné prostory.