Paris : Covid-19 French police officers patrol and control citizens in Paris.
Paříž: Kam a proč jedete? • Autor: Laurent VU / Sipa Press / Profim

Ivan Krastev se vrátil domů – z Vídně, kde tento bulharský politolog dlouhodobě žije a pracuje, přesídlil zpět do rodného Bulharska. Racionální rozhodnutí to však nebylo. Rakouské zdravotnictví je kvalitnější a Krastevovi jsou ve Vídni zvyklí. Přesto je ovládl pocit, že právě v tuto dobu je třeba být doma. Poptávku po domově zvýšil covid-19 celosvětově, a Krastev tak nebyl jediný, kdo se rozpomněl na svou rodnou zemi. Jen do Bulharska se vrátilo na dvě stě tisíc krajanů trvale žijících v cizině. Zároveň je na rozpomínání zajímavé, jak bytostně je spjaté se zapomínáním.

Uprostřed tohohle virového rozpomínání se tak pozapomnělo na Evropskou unii. A pozoruhodné je, že na ni nezapomněli jen Evropané, podařilo se to i Unii samé. V Krastevově knize Soumrak Evropy (After Europe, 2017) čteme o EU, že se jedná o ideu hledající realitu, a často marně. V aktuálních esejích reflektujících koronavirovou epidemii Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu (Karolinum 2020) si pak autor klade otázku, zda není právě nepřítomnost EU v počátcích epidemie selháním, které stojí na počátku její dezintegrace.

Reklama
Reklama

Současná krize přitom nemusí nutně vyústit v posílení nacionalistických tendencí, jak se traduje, a rovněž je chybou domnívat se, že by pandemie hrála do karet autoritářským režimům. Spíše nám díky covidu-19 plasticky vyvstaly dvě banality, na které zapomínáme: zaprvé, že všechno je jinak, a zadruhé, že politika je práce s mocí udržující řád. Přinejmenším druhý bod občané sledovali v přímém přenosu. Demokratičtí politici zasahovali do osobních svobod stejně razantně jako ti s pověstí autoritářů.

45A_jaros
Ivan Krastev • Autor: Milan Jaroš

Krystalicky se tak ukázalo, že esencí politiky – každé politiky – je upevňování moci a řádu. Politici vědí, že tuto skutečnost je radno skrývat, což se v klidovém režimu daří, ale jakmile nastanou bouře, maska padne. A pak se stane zjevné, že moc je moc a že dobře vypadá zřídkakdy. Není ostatně pravda, jak připomíná i Krastev, že by epidemie hrála do rukou autoritářským režimům. Právě naopak. V nedávných měsících to byl covid-19, kdo se stal celosvětovým suverénem, a je příznačné, že největší potíž to činilo autoritářům. Ilustruje to třeba Lukašenkova neochota existenci epidemie vůbec připustit.

Covid-19 navíc pokořil i tezi, že demokracie zvládají krize lépe než autoritářštější režimy. Jistěže existují demokracie, které epidemie zvládly dobře, třeba Německo. Nemálo je však těch demokracií, které ji zvládly hůře, třeba Itálie nebo Spojené státy. Naopak existuje kategorie spíše autokratických režimů, které obstály, třeba Singapur; ale samozřejmě máme i kategorii autokratických zemí, které se s krizí potýkaly hůře a mezi něž patří třeba Írán. Ukazuje se, že rozhodujícím faktorem není míra demokratičnosti ani výše HDP. To, co rozhoduje, je důvěra obyvatel ve své politiky a svou správu.

Zatímco nám covid-19 podle Krasteva nabídl perspektivu vymykající se zažitým ideologickým perspektivám na společnosti, uvnitř společností samých se toho příliš nemění. Obecně platí, že v nadcházejícím období to budou mít všichni o něco těžší, což dolehne především na ty, kteří to měli těžké již před pandemií. Oblíbenou tezi, že covid-19 je rovnostářský, neboť škodí všem stejně, je proto třeba považovat za příliš povrchní. Starší a chronicky nemocní lidé jsou sice ohroženou skupinou především ze zdravotního hlediska, tíhu socioekonomických dopadů však ponesou lidé v produktivním věku.

Skutečně fatální mohou být dopady na ty, kteří právě plánují nastoupit do prvního zaměstnání anebo první zaměstnání vykonávají. Ostatně pro tuto skupinu se již vžívá nový název: „generace C“. Šance těchto mladých lidí na profesní uplatnění strmě klesla, nejistota vystřelila. Připomeňme, že uprostřed posledního desetiletí dosáhla nezaměstnanost mezi mladými Italy čtyřiceti procent, mezi jejich španělskými kolegy dokonce padesáti. Ti se mohou spolehnout na jediné: bylo špatně, bude hůře.

Koronavirus
Ilustrační foto • Autor: Shutterstock

Na Krastevových esejích je pozoruhodné, jak umně se vzpírají politologickému i sociologickému žargonu. Autor své teze ilustruje scénami z krásné literatury, takže se v esejích setkáváme s odkazy na Margaret Atwood, Danteho a samozřejmě na Camuse, ale také třeba na Itala Calvina. Snad i proto se Krastevovi daří zpochybnit nebo přinejmenším dát do kontextu některé teze, které se proměnily v nefalšovaná „covidovská klišé“.

Ostatně možná je Krastevův přístup vůbec inspirovaný řemeslem romanopisce: za cíl nepovažuje ani tak nalezení odpovědi jako popis toho, na jak členitém terénu hrajeme a z kolika perspektiv je možné jej pozorovat. Asi na tom něco bude: literát umí poskytnout mapku současnosti mnohdy lépe než politolog, ale často teprve za podmínky, že jeho knihu čte právě neliterát, třeba zrovna politolog.

Vítaným rozměrem knihy je i to, že autor čtenáře netrápí vizemi a prognózami. Místo toho sleduje, co se děje – třeba současný odklon od globalizace na úrovni států, který není nutně zaměřen proti EU. Faktem ovšem je, že krize vyjevila určitý typ síly, který sídlí v jednotlivých státech a v krizi je nenahraditelná. To přitom neznamená, že bychom měli zpochybnit EU jako takovou. Málokdo bude polemizovat s tím, že společný trh je pro Evropu nezbytností. Spíše je třeba hledat nové modely vztahu národních států a EU, což nakonec nemusíme hodnotit jako prohru, ale jako výraz zralosti.

Krastev: Soupeřit budou zachránci života se zachránci životního stylu

O tom, že globalizace spolu se svým nejmilovanějším potomkem Evropskou unií nejsou na ústupu, ostatně svědčí tento paradox: státy se v nějakém ohledu vymaňují z globalizace, zatímco občané se stávají kosmopolity. Celosvětově sdílí konverzační téma i obavy, a tak jsme snad vůbec poprvé mohli nabýt smysl pro to, co to znamená, že všichni obýváme jeden svět.

Covid-19 nepřichází jako nepřítel zvnějšku, vychází z našeho nitra - a jestliže nás proměňuje, činí to tím, že nás nutí, abychom posílili to, kým jsme. V boji proti viru se násobí naše slabiny a znásobená síla se často mění v další formu slabosti. To je jen složitě vyjádřen jednoduchý, ale možná nejhlubší Krastevův vhled: virus nás netransformuje, virus nás zrychluje a dává do pohybu pochody a události, které beztak čekaly na svůj okamžik. Nastal teď.

Autorka je filozofka, přednáší filozofii a religionistiku na FF UK.

Ivan Krastev: Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu  Přeložil Ladislav Nagy. Karolinum, 56 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte