Vědci už neříkají ženám „musíte to vydržet“ a hledají léky na jejich potíže

Není moc horších pocitů než přijít se silnou bolestí k lékaři – a vyslechnout si, že se s tím zkrátka nedá nic dělat. A že zcela autenticky pociťovaná a dramatická vzpoura těla je navíc možná způsobená labilní psychikou pacienta. Přesněji – pacientky. Na tomto poli dlouho platilo, že zejména s typicky ženskými potížemi (bolestivou menstruací, nevolnostmi v těhotenství či zdravotními následky menopauzy) se zkrátka „nedá nic dělat“. To se však nyní mění. A v měřítku, které si zaslouží pozornost.  

Mezi kocovinou a chřipkou

Martina (jméno bylo změněno) má tři děti. Nejmladšímu jsou tři roky, nejstaršímu devět, všichni jsou zdraví a milovaní, ale pětatřicetiletá novinářka a spisovatelka na svá tři těhotenství vzpomíná celkem nerada. Během každé gravidity trpěla silnou nevolností, přičemž nejhorším příznakem bylo časté zvracení. „Říká se tomu ranní nevolnost, ale to je podobný eufemismus jako mateřská dovolená. Bylo mi zle celý den,“ říká s hořkým úsměvem. „Popsala bych to jako něco mezi kocovinou a chřipkou. Odporný stav, kdy se nemůžete ani zvednout z gauče a nepomáhá víceméně nic.“ 

U každého těhotenství takto prožila zhruba šest měsíců, celkem tedy v silné nevolnosti strávila rok a půl. Pomáhala jí podpora manžela i šéfa v práci, který jí chápavě vyšel vstříc možností práce z domova. Opačný efekt měla reakce gynekologa i blízkého okolí, které jí poskytovalo nevyžádaná hodnocení její situace i nejrůznější rady. „Lékař mi káravě opakoval, že není dobře, že zvracím, a že se mám snažit nezvracet,“ říká novinářka. „Což samozřejmě nešlo nijak zařídit.“ Nakonec jí předepsal čípky, které se používají při léčbě onkologických pacientů, aby příliš nezvraceli. Z prostředí rodiny a přátel zazněl úsudek, že celou věc příliš – dokonce až trochu hystericky – prožívá. Mezi radami se objevily nápady jako cucat zázvorové lízátko, pít slaný kuřecí vývar nebo užívat po lžičkách kokakolu. 

Ženské zdraví není jen individuální starostí jednotlivých žen, jde o obrovské ekonomické a veřejné téma.

Stavy navíc doprovázejí nepříjemné společenské situace: když žena v osm ráno zvrací do koše u tramvajové zastávky v centru Prahy a gravidita na ní ještě není vidět, z pohledu okolostojících lze vyčíst, že ji považují za alkoholičku nebo narkomanku. Žena je rovněž nucena oznámit těhotenství okolí mnohem dříve, než je běžné, ve chvíli, kdy se to ještě obvykle vzhledem k nejistému výsledku nedělá. Shrnuto, podtrženo – něco, co by si člověk s chutí odpustil. 

Když si Martina loni v prosinci přečetla článek v The New York Times o těhotenské nevolnosti, značně ji to rozladilo. Což je paradoxní, protože text informuje o přelomovém objevu britských a amerických vědců a vědkyň, kteří přišli s vysvětlením těchto stavů, jenž by v budoucnu mohl vést k účinné léčbě, a své závěry zveřejnili ve vědeckém časopise Nature. Zjistili, že těhotenská nevolnost souvisí s růstovým hormonem zvaným GDF 15, který je běžně přítomen v lidském těle a podle nejnovějších vědeckých objevů hraje zásadní roli v jeho různých důležitých funkcích. Byl objeven teprve v roce 1997 víceméně náhodou australským imunologickým týmem a dnes se o něm mluví tako o „molekule budoucnosti“, která má velký potenciál, protože plní různé důležité úkoly v těle. 

Když se GDF 15 příliš „namnoží“, signalizuje to nějaký problém v těle – zánět, nádorové bujení či poškození tkáně. Jeho funkce „kanárku v dole“, kterého je dobré poslouchat, už dnes využívají například kardiologové, a to i v Česku. „Je to bílkovinová struktura, která má za úkol regulaci různých procesů v těle, a její zvýšená přítomnost signalizuje křehkost organismu,“ říká kardiolog Štěpán Havránek, který působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Konkrétně u onemocnění srdce vysoké hladiny hormonu dávají zprávu o tom, že pacient má například zúžené tepny, je to rovněž známka pokročilého selhávání srdce či poruch srdečního rytmu.“