Jsme jiná země
The Atlantic: Kompromis s Ruskem není možný. Ukrajina se příliš změnila
Ukázka z knihy ukrajinského novináře Ilji Ponomarenka I Will Show You How It Was: The Story of Wartime Kyiv
Když my Ukrajinci slyšíme západní volání po míru, reagujeme často velmi emocionálně. Podle některých západních komentátorů by mohlo být míru dosaženo cestou „kompromisu“. Vyžadovalo by to sice ústupky ze strany Ukrajiny, ale Kreml by uspokojily a válku zastavily: Ukrajina by se měla vzdát velké části svého území i další integrace se Západem, výrazně by měla zredukovat svoje ozbrojené síly a tak dále.
Většina z nás považuje podobné názory za nesmírně naivní, protože neberou v úvahu, že putinovské Rusko je totalitní a militaristický stát. Putin svoji vládu založil na válečné hysterii, na zabírání území, imperiálním šovinismu a globální konfrontaci. Jen těžko ho zastaví nějaká dohoda – i kdyby to byla dohoda pro Ukrajince zcela nevýhodná a nepřijatelná.
To nás přivádí k dalšímu poznání, které si většina západních médií plně neuvědomuje. Ukrajina se za deset let konfliktu s Kremlem – a zejména za dva roky, které uplynuly od počátku invaze – zásadně proměnila. Tyto změny jsou hluboké a nepůjde je snadno zamést pod koberec.
Před více než deseti lety byli mladí Ukrajinci naštvaní a neklidní, plní touhy po něčem, o čem tušili, že je nadosah. A to včetně lidí, jako jsem já, tedy těch z východní, ruskojazyčné části země. Na středních školách i univerzitách jsme četli Montesquieua a nasávali vzrušující koncepty právního státu, demokracie a lidských práv. Západní hodnoty naše generace považovala za přirozené. Byli jsme otevření světu způsobem, jaký si naši rodiče nedokázali představit. Většina z nich se dostala nejdál do Střední Asie během vojenské služby v Sovětské armádě nebo do Moskvy na olympiádu v roce 1980.
My jsme chtěli čisté ulice, zdvořilou policii a vládní úředníky, kteří se vzdají funkce po odhalení i drobného korupčního skandálu. Toužili jsme podnikat bez nutnosti uplácet, prahli jsme po soudním systému, který by zajistil spravedlnost. Co jsme naopak odmítali, byli diktátoři, kteří se v úřadě usadili na doživotí, obsadili vládu svými kamarády a do ulic posílali rváče, aby nám dali co proto.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si článek zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
