Tady dnes mohl být krásný les. Stačilo, kdyby myslivci dělali svoji práci

Ve zvlněné krajině poblíž obce Chrastavec na Svitavsku se na okraji louky pase stádo zvířat, podle skvrnité srsti jde o daňky. Většinu tvoří samice, ale je mezi nimi i pár samců, kteří se vyznačují širokými lopatovitými parohy. Přítomnost člověka ale zvěř po pár vteřinách vyruší a stádo se rozprchne do lesa. Vidět tyto majestátní tvory zblízka ve volné přírodě je pro novináře z Prahy vzácností, Milan Hron, který sedí za volantem terénního auta a po okolní krajině provází novinářskou návštěvu, však nadšený není. „Oni jsou krásní, ale je jich tu moc,“ říká prošedivělý padesátník v khaki svetru a holinách.

Hron pracuje jako lesní správce, jehož úkolem je pečovat o zdejší porosty – a právě daňci mu jeho činnost komplikují. Kdyby vysadil jedle nebo buky, které mají zdejší lesy udělat pestřejší a odolnější vůči kůrovci a klimatickým změnám, zvěř je hned sežere. V bezpečí ale nejsou ani smrčky, které daňci také okusují nebo ničí svým parožím. „Takhle to dopadne, když tu něco vysadíte,“ ukazuje Hron na paseku porostlou zakrslými jehličnany.

Před dvaceti lety vysázené stromky už měly dosahovat do výšky několika metrů, ale na rozdíl od skupinky několikametrových stromů opodál, které unikly pozornosti zvířat, jsou sotva půlmetrové. Stromky lze chránit pomocí nátěrů, což ale není při stálé přítomnosti zvěře účinné, nebo oplocení, ale to je zase velmi drahé a časově náročné. „Tady dnes mohl být krásný les z přirozené obnovy. Přitom by stačilo, kdyby myslivci dělali svoji práci. Ale jim tenhle stav vyhovuje, protože mají co lovit,“ popisuje Hron.