Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Proč si společnost myslí, že si za to ženy „mohou samy“

Odsuzování obětí sexuálního násilí má hluboké kulturní kořeny

Ilustrační foto • Autor: Profimedia, Stock Budget
Ilustrační foto • Autor: Profimedia, Stock Budget

Jedno z největších mystérií obklopujících téma domácího a sexuálního násilí se týká otázky, proč jsou jeho oběti tak často společností v užším smyslu (rodina, přátelé) i v tom širším (pop-kultura, média, soudy) obviňovány, že na sebe tento úděl nějak přivolaly, byly za něj minimálně spoluodpovědné, případně zcela odpovědné. Jinými slovy – proč si „za to mohou samy“ a „říkaly si o to“.

O tom, že je tzv. victim blaming masivně rozšířen, svědčí jak osobní zkušenosti obětí, tak sociologická šetření, v nichž se tazatelé na případnou spoluodpovědnost ptají, třeba pět let starý výzkum Amnesty International (AI) nebo o něco mladší celoevropský průzkum zorganizovaný pod křídly Evropské komise. V průzkumu AI si například  polovina respondentů myslela, že žena je za sexuální útok „zcela nebo částečně zodpovědná“, chovala-li se předtím byť jen koketně. A obava z tohoto typu zpochybňování a obviňování je i jedním z hlavních důvodů, proč jsou tyto činy minimálně hlášeny na policii.

Jedno možné vysvětlení victim blamingu načrtává kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, která vyšla v polovině července a o níž Respekt informuje ve nejnovějším čísle společně s velkým profilem ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Jde o objemný svazek, který vyšel pod vedením trojice editorek: kromě Šimáčkové také docentky Právnické fakulty Oxfordské univerzity Barbary Havelkové a právničky a socioložky se specializací na lidská práva Pavly Špondrové.

Svazek o více než tisíci stranách na širokém spektru témat - od otázek reprodukce, práce a péče až po postavení homosexuálů či translidí - fundovaně a srozumitelně ukazuje, jak do práva, o němž jsme přesvědčeni, že je spíše objektivně odosobněné čili neutrální, dlouhodobě a zásadně promlouvají subjektivní pohledy jeho tvůrců i lidí, kteří s ním následně nakládají. Ve většině kapitol pak autorky a autoři přinášejí argumenty, které mají potenciál významně posunout tuzemskou debatu o řadě témat.

Porušit nepsanou roli

V kapitole věnující se tzv. Istanbulské úmluvě tak Zuzana Fellegi, která vyučuje na Fakultě práva a Fakultě mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-americké univerzity, vysvětluje pojmy gender a „genderově podmíněné násilí“, s nimiž úmluva operuje a které obvykle nebývají zcela přesně pochopeny:

„(….) úmluva poukazuje na fakt, že rozdíl mezi mužem a ženou není pouze biologický ve smyslu vrozeného pohlaví, ale že existuje také rozdíl v sociálním a společenském postavení žen a mužů a tom, co se od nich v rámci tohoto postavení očekává. Uznáním kategorie genderu se neruší, nesnižuje ani nepotírá kategorie pohlaví; gender pouze označuje určitou společenskou nadstavbu pohlaví, která není vrozená, je společensky vytvořená a historicky se mění,“ píše Fellegi. Jinými slovy – společnost od mužů i žen očekává, že se budou chovat určitým způsobem, budou naplňovat specifickou roli. Když to nedělají, může nastat problém. „Mnoho případů násilí je spojeno právě s porušením této nepsané role,“ konstatuje autorka.

Dlouholeté zkušenosti psycholožky Branislavy Marvanové z organizace Rosa podle ní tyto stereotypy a problémy potvrzují; formální zrovnoprávnění žen je poměrně novou záležitostí a podvědomí mnoha mužů tomu ještě neodpovídá. "Udržování nerovného postavení je pro ně obecně mnohem jednodušší než snaha o skutečné vyrovnané a společné partnerské rozhodování. Muži sice obecně souhlasí s rovnoprávností a odsuzují násilí, avšak z delších rozhovorů vyplývá, že mnoho z nich nepokládá facku nebo verbální urážky za násilí, ale spíše za výchovný prvek, protože žena má, v podstatě spolu s dětmi, „poslouchat“ muže,“ píše Fellegi.

Útočníci tedy oběti trestají za to, že nenaplňují jejich představu o „správné ženě“ či správném muži. Že se – z jejich pohledu - vzpírají společenskému řádu, který oni sami považují za daný a přirozený. Victim blaming může mít podle psychologů nejrůznější příčiny: může jít o mechanismus, kterým sami sebe ujišťujeme, že nám by se něco podobného nestalo, že my jsme přece opatrnější. Nicméně zohlednění genderových stereotypů nabízí další možné vysvětlení. Stejné nároky a stejnou optiku přitom může na ženy i muže uplatňovat jak jejich bezprostřední okolí, tak společnost jako celek. Násilí sice v obecné rovině odsuzují, zároveň jednotlivé oběti posuzují skrze vlastní (často nevědomé) stereotypní představy o rolích žen a mužů.

Automatická ochrana

V tomto pohledu se odpovědnost na oběť násilí přesouvá v okamžiku, kdy se vlastním rozhodnutím rozhodla vykročit z předepsané role: rozhodla se opustit společností vymezené a vyžadované mantinely, v nichž se má pohybovat. A protože tak učinila o vlastní vůli, je do nějaké míry spoluodpovědná za to, co po tomto jejím svévolném porušení předepsané role následovalo.

Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Proto se u obětí domácího násilí tak pečlivě zkoumá, jestli týraná žena svému manželovi neodmlouvala, jestli plnila „domácí povinnosti“ (od sexu po uklízení), jestli se příliš nevěnovala práci atd. Proto se u obětí sexuálního násilí věnuje tolik pozornosti otázce, jestli šly samy v noci z baru domů, jestli muže nějak „neprovokovaly“, nebyly vyzývavě“ oblečené, „neříkaly ne, a myslely ano“. Jakoby poslušnost vůči genderovým pravidlům zaručovala ženám jakousi automatickou ochranu a bezpečí – ač víme, že nic z toho neplatí. Domácím násilím často trpí ženy, které vzorně plní stereotypní zadání. Častěji než při „rizikové“ cestě z baru jsou ženy znásilněny někým, koho znají, velmi často partnery, a místo v minisukni doma v teplácích.

Touto optikou společnost posuzuje i chování (zejména) žen v tom nejširším smyslu. „Klasickým genderovým stereotypem a rozšířeným společenským očekáváním je, že základním úkolem ženy je být matkou a starat se o rodinu, a tomu má být v podstatě podřízen její život. Zaměstnání a koníčky by žena neměla praktikovat na úkor rodiny a její základní místo seberealizace by měly být domov a rodina,“ připomíná Fellegi.

Ženy, které se této idealizované představě vymykají – děti nemají, otevřeně se soustředí také na kariéru, veřejně se angažují – jsou pak často podrobeny přísné kritice, přičemž tato kritika bývá jejich nejbližším i širším okolím vnímána jako oprávněná podle stejné logiky, jaká funguje u victim blaming. Sama autorka tohoto textu se několikrát setkala s argumentem, že coby osoba, která svým chováním neodpovídá charakteristice „pravé ženy“, de facto ztratila nárok na slušné chování a zacházení s úctou.

Jinými slovy: některé kulturní vzorce jsou vetkány do struktury společnosti mnohem pevněji, než bychom si jako obyvatelé země deklarující již dávno dosaženou rovnoprávnost mysleli.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].