Proč si společnost myslí, že si za to ženy „mohou samy“
 
Sexuální násilí
Ilustrační foto • Autor: Profimedia, Stock Budget

Jedno z největších mystérií obklopujících téma domácího a sexuálního násilí se týká otázky, proč jsou jeho oběti tak často společností v užším smyslu (rodina, přátelé) i v tom širším (pop-kultura, média, soudy) obviňovány, že na sebe tento úděl nějak přivolaly, byly za něj minimálně spoluodpovědné, případně zcela odpovědné. Jinými slovy – proč si „za to mohou samy“ a „říkaly si o to“.

O tom, že je tzv. victim blaming masivně rozšířen, svědčí jak osobní zkušenosti obětí, tak sociologická šetření, v nichž se tazatelé na případnou spoluodpovědnost ptají, třeba pět let starý výzkum Amnesty International (AI) nebo o něco mladší celoevropský průzkum zorganizovaný pod křídly Evropské komise. V průzkumu AI si například  polovina respondentů myslela, že žena je za sexuální útok „zcela nebo částečně zodpovědná“, chovala-li se předtím byť jen koketně. A obava z tohoto typu zpochybňování a obviňování je i jedním z hlavních důvodů, proč jsou tyto činy minimálně hlášeny na policii.

Reklama
Reklama

Jedno možné vysvětlení victim blamingu načrtává kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, která vyšla v polovině července a o níž Respekt informuje ve nejnovějším čísle společně s velkým profilem ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Jde o objemný svazek, který vyšel pod vedením trojice editorek: kromě Šimáčkové také docentky Právnické fakulty Oxfordské univerzity Barbary Havelkové a právničky a socioložky se specializací na lidská práva Pavly Špondrové.

Svazek o více než tisíci stranách na širokém spektru témat - od otázek reprodukce, práce a péče až po postavení homosexuálů či translidí - fundovaně a srozumitelně ukazuje, jak do práva, o němž jsme přesvědčeni, že je spíše objektivně odosobněné čili neutrální, dlouhodobě a zásadně promlouvají subjektivní pohledy jeho tvůrců i lidí, kteří s ním následně nakládají. Ve většině kapitol pak autorky a autoři přinášejí argumenty, které mají potenciál významně posunout tuzemskou debatu o řadě témat.

Porušit nepsanou roli

V kapitole věnující se tzv. Istanbulské úmluvě tak Zuzana Fellegi, která vyučuje na Fakultě práva a Fakultě mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-americké univerzity, vysvětluje pojmy gender a „genderově podmíněné násilí“, s nimiž úmluva operuje a které obvykle nebývají zcela přesně pochopeny:

„(….) úmluva poukazuje na fakt, že rozdíl mezi mužem a ženou není pouze biologický ve smyslu vrozeného pohlaví, ale že existuje také rozdíl v sociálním a společenském postavení žen a mužů a tom, co se od nich v rámci tohoto postavení očekává. Uznáním kategorie genderu se neruší, nesnižuje ani nepotírá kategorie pohlaví; gender pouze označuje určitou společenskou nadstavbu pohlaví, která není vrozená, je společensky vytvořená a historicky se mění,“ píše Fellegi. Jinými slovy – společnost od mužů i žen očekává, že se budou chovat určitým způsobem, budou naplňovat specifickou roli. Když to nedělají, může nastat problém. „Mnoho případů násilí je spojeno právě s porušením této nepsané role,“ konstatuje autorka.

Respekt 31/2020: Soudkyně příběhů Kateřina Šimáčková

Dlouholeté zkušenosti psycholožky Branislavy Marvanové z organizace Rosa podle ní tyto stereotypy a problémy potvrzují; formální zrovnoprávnění žen je poměrně novou záležitostí a podvědomí mnoha mužů tomu ještě neodpovídá. "Udržování nerovného postavení je pro ně obecně mnohem jednodušší než snaha o skutečné vyrovnané a společné partnerské rozhodování. Muži sice obecně souhlasí s rovnoprávností a odsuzují násilí, avšak z delších rozhovorů vyplývá, že mnoho z nich nepokládá facku nebo verbální urážky za násilí, ale spíše za výchovný prvek, protože žena má, v podstatě spolu s dětmi, „poslouchat“ muže,“ píše Fellegi.

Útočníci tedy oběti trestají za to, že nenaplňují jejich představu o „správné ženě“ či správném muži. Že se – z jejich pohledu - vzpírají společenskému řádu, který oni sami považují za daný a přirozený. Victim blaming může mít podle psychologů nejrůznější příčiny: může jít o mechanismus, kterým sami sebe ujišťujeme, že nám by se něco podobného nestalo, že my jsme přece opatrnější. Nicméně zohlednění genderových stereotypů nabízí další možné vysvětlení. Stejné nároky a stejnou optiku přitom může na ženy i muže uplatňovat jak jejich bezprostřední okolí, tak společnost jako celek. Násilí sice v obecné rovině odsuzují, zároveň jednotlivé oběti posuzují skrze vlastní (často nevědomé) stereotypní představy o rolích žen a mužů.

Automatická ochrana

V tomto pohledu se odpovědnost na oběť násilí přesouvá v okamžiku, kdy se vlastním rozhodnutím rozhodla vykročit z předepsané role: rozhodla se opustit společností vymezené a vyžadované mantinely, v nichž se má pohybovat. A protože tak učinila o vlastní vůli, je do nějaké míry spoluodpovědná za to, co po tomto jejím svévolném porušení předepsané role následovalo.

I_obalka_R31
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Proto se u obětí domácího násilí tak pečlivě zkoumá, jestli týraná žena svému manželovi neodmlouvala, jestli plnila „domácí povinnosti“ (od sexu po uklízení), jestli se příliš nevěnovala práci atd. Proto se u obětí sexuálního násilí věnuje tolik pozornosti otázce, jestli šly samy v noci z baru domů, jestli muže nějak „neprovokovaly“, nebyly vyzývavě“ oblečené, „neříkaly ne, a myslely ano“. Jakoby poslušnost vůči genderovým pravidlům zaručovala ženám jakousi automatickou ochranu a bezpečí – ač víme, že nic z toho neplatí. Domácím násilím často trpí ženy, které vzorně plní stereotypní zadání. Častěji než při „rizikové“ cestě z baru jsou ženy znásilněny někým, koho znají, velmi často partnery, a místo v minisukni doma v teplácích.

Touto optikou společnost posuzuje i chování (zejména) žen v tom nejširším smyslu. „Klasickým genderovým stereotypem a rozšířeným společenským očekáváním je, že základním úkolem ženy je být matkou a starat se o rodinu, a tomu má být v podstatě podřízen její život. Zaměstnání a koníčky by žena neměla praktikovat na úkor rodiny a její základní místo seberealizace by měly být domov a rodina,“ připomíná Fellegi.

Ženy, které se této idealizované představě vymykají – děti nemají, otevřeně se soustředí také na kariéru, veřejně se angažují – jsou pak často podrobeny přísné kritice, přičemž tato kritika bývá jejich nejbližším i širším okolím vnímána jako oprávněná podle stejné logiky, jaká funguje u victim blaming. Sama autorka tohoto textu se několikrát setkala s argumentem, že coby osoba, která svým chováním neodpovídá charakteristice „pravé ženy“, de facto ztratila nárok na slušné chování a zacházení s úctou.

Jinými slovy: některé kulturní vzorce jsou vetkány do struktury společnosti mnohem pevněji, než bychom si jako obyvatelé země deklarující již dávno dosaženou rovnoprávnost mysleli.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1571

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte