31_simackova_jaros
Kateřina Šimáčková • Autor: Milan Jaroš

Spíše než zlom to byl postupný, mnohaletý proces. Ústavní soudkyni Kateřinu Šimáčkovou (53) prý již v dětství bavila nezávislost a akčnost Pipi Dlouhé punčochy, poměrně záhy z maminčiny knihovny vytáhla Druhé pohlaví francouzské filozofky Simone de Beauvoir a jako začínající právničku ji to táhlo k feministické literatuře. Dcera psychiatričky a vnučka jedné z prvních lyžařek v Československu byla vychovávaná v tom, že svět sice řídí muži, ale zároveň v něm jako žena může dosáhnout všeho, čeho se jí zachce. To se jí nakonec v profesním životě splnilo. Symbolem této trajektorie se nyní stala kniha Mužské právo, která se snaží otevřít debatu o genderu v právu.

V případě Kateřiny Šimáčkové je ale už léta elektrizující ještě jeden obecnější rozměr. V českém soudnictví reprezentuje přístup typický spíše v západní Evropě a USA: jako ústavní soudkyně praktikuje minimálně formalizovaný přístup k právu, postavený velmi často na příbězích střetu jedince se systémem. Otevřeně komunikuje s médii, její rozhodnutí jsou v mnoha ohledech novátorská a v porovnání s kolegy na Ústavním soudě častěji posouvají zdejší právní status quo. Jako specialistka ve vrcholné funkci navíc razí princip, že rozdílnost přístupů k právu i k okolnímu světu je zcela logická a místo hádek nás může vést k pilování vlastních argumentů. Zní to možná banálně, ale v době, kdy se tento pohled na jiném konci spektra z veřejné debaty spíše vytrácí, jde o žádanou komoditu.

Model rozhodování

„Soudce tu není pro své kolegy právníky, ale pro účastníky řízení. Pro mě je tedy důležité, aby se lidé, o kterých rozhodujeme, v systému lépe vyznali, cítili se v něm lépe a měli pocit, že je vůči nim přátelský a spravedlivý,“ shrnuje svou filozofii Kateřina Šimáčková jedno červencové poledne ve své pracovně na Ústavním soudě.

Reklama
Reklama

Tento přístup k rozhodování ilustruje případ, který se dostal na její stůl v roce 2014. Nižší soudy poslaly pár měsíců předtím nedobrovolně na rok do psychiatrické léčebny ženu trpící paranoidní schizofrenií. Nemocnou ženu, která byla už dříve několikrát hospitalizována, převezla sanitka za asistence policie do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích s odůvodněním, že je nebezpečná sobě a svému okolí. Soudem ustanovená opatrovnice se do řízení nezapojovala, soud proto rozhodl o umístění do léčebny, aniž by ženu viděl či jí oznámil své rozhodnutí. Když byl případ přidělen Šimáčkové, osobně se za nemocnou vypravila. „Řekla mi, že chce domů. To jsem pochopila tak, že se vážně chce bránit proti umístění,“ vzpomíná Šimáčková. Ženě stanovila opatrovníka, který se specializoval na práva osob lidí s duševním postižením. V nálezu pak prohlásila, že i lidé s duševní nemocí mají nárok na to, aby justice respektovala jejich základní lidská práva, chovala se k nim s respektem a nebrala je jen jako objekt. „Chtěla jsem vědět, jak se žena cítí, protože o jejích právech se tu rozhodovalo. A také demonstrovat, jakým způsobem se mají podobné věci rozhodovat,“ hodnotí zpětně.

Je důležité, aby se lidé, o kterých rozhodujeme, v právním systému lépe vyznali.

Tweetni to

Tento případ nelze odbýt tvrzením, že Kateřina Šimáčková má cosi jako „zvýšenou citlivost k psychiatrickým pacientům“. V rámci současného Ústavního soudu je obecně nejvstřícnější soudkyní ve vztahu ke stěžovatelům. Kdykoli je soudkyní zpravodajkou, pravděpodobnost úspěchu je u ní skoro dvojnásobná. Jak vyplývá ze studie Jana Chmela z pražské právnické fakulty, v průměru současný Ústavní soud vyhoví méně než pěti procentům stížností, u Kateřiny Šimáčkové úspěšnost dosahuje přibližně osmi procent – to je oproti nejméně vstřícným kolegům, jako je Radovan Suchánek nebo Vladimír Sládeček, tři- až čtyřikrát více. Ještě výraznější je vstřícnost Kateřiny Šimáčkové v trestních věcech, kde vyhoví asi jedenácti procentům stížností, zatímco ostatní ústavní soudci se pohybují pod šesti procenty.

Čísla je potřeba interpretovat opatrně. Stále se jedná o malé počty případů v balíku ústavních stížností, kterým Šimáčková nevyhoví, neexistuje žádný ideální počet vyhovění, navíc se většinou rozhoduje v tříčlenných senátech. Přesto se dá s jistým zevšeobecněním konstatovat, že dostat jako zpravodajku Kateřinu Šimáčkovou znamená v porovnání s většinou Ústavního soudu výrazně větší pravděpodobnost úspěchu. Zajímavé také je, že u ní častěji uspějí fyzické osoby než osoby právnické – na soudě jsou na tom podobně ještě tři další soudci, u ostatních je to přesně naopak.

V této souvislosti kolegové popisují, že Šimáčková na přidělené spisy zásadně hledí jako na lidské příběhy. „Já bych doplnila, že jsou to lidské příběhy, které ale zároveň ilustrují určité systémové selhání, kdy se třeba na někoho, často ve slabším postavení, zapomnělo,“ říká Šimáčková. Patří sem třeba práva dětí, cizinců nebo pacientů, kterých se Šimáčková mnohdy zastává proti jednání státu. V roce 2018 například vydala průlomové rozhodnutí v sociální péči. Jeho obsahem bylo konstatování, že člověk s těžkým postižením má právo žít nezávislý život a kraje mají být aktivní v budování sociálních služeb. Zjednodušeně řečeno: Šimáčková jako první zákon o sociálních službách interpretovala tak, že za určitých podmínek se jedná o nárok, který musí být zajištěn.

Je ničí

Když v roce 2013 senátoři rozhodovali, jestli Kateřina Šimáčková nominovaná Milošem Zemanem patří na Ústavní soud, tehdejší sociálnědemokratický senátor Zdeněk Škromach před volbou rozesílal kolegům e-maily s žádostí, aby ji nepodpořili. Vykresloval ji mimo jiné jako militantní bojovnici za církevní restituce, která bude na Ústavním soudě hájit mocenské zájmy církve. Šimáčková jako advokátka v éře kardinála Miloslava Vlka několikrát právně zastupovala Českou biskupskou konferenci a KDU-ČSL, ale za Škromachovou kampaní byla především nespokojenost tenkrát dominujících sociálních demokratů vyvolaná faktem, že Ústavní soud prohlásil církevní restituce za v souladu s ústavou (politici ČSSD, kteří podali návrh na jejich zrušení, si mysleli opak). V Senátu nakonec na podporu právničky vystoupil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa se slovy, že Kateřina Šimáčková „není církevní právnička, je to právnička, která je ničí“. Šimáčková tlak podle pamětníků „ustála“ a následně na plénu prošla bez problémů. „Jestli se dalo o někom říct, že politici moc dobře věděli, koho volí a že se jedná o silnou a výraznou osobnost, rozhodně to byla Kateřina Šimáčková,“ vzpomíná dnes Josef Baxa.

Jedním z důvodů byl už tehdy její přístup k soudcovské funkci. Souvisí to s dlouhodobým sporem o to, zda by role soudce (nejen) na vyšších soudech měla obnášet otevřenou komunikaci a vstup do debat s veřejností i o jiných tématech než minulých případech. A jestli by měl být ústavní soudce také ten, kdo posouvá aktuální právní stav. V opozici stojí přístup v Česku reprezentovaný Pavlem Holländerem z „prvního“ Ústavního soudu, podle kterého by soudci měli být především „továrnou na právo“ a vše, co chtěli říct, má veřejnost najít v rozsudku. Ústavní soud zde v ideálním světě hraje roli jakési záchranné brzdy než aktivního hybatele.

Jak dnes Kateřina Šimáčková vzpomíná, rozhodující pro zformování jejího otevřeného přístupu bylo působení na Nejvyšším správním soudě, kam ji v roce 2009 přivedl právě Baxa. Tehdejší předseda tenkrát vybíral budoucí kolegy mimo řady kariérních soudců a do oka mu padla brněnská advokátka působící na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Zaujalo ho, že jako jedna z mála praktiků píše akademické texty o justici. „Komentovala třeba, jak by měl vypadat způsob výběru soudců. A líbilo se mi, že kromě viditelných případů brala i obyčejné lidské příběhy, nad kterými někteří kolegové ohrnovali nos,“ dodává Baxa.

„Vysvětlovat své postoje a kroky mi tak od začátku přišlo jako součást mé funkce,“ říká Šimáčková. Zlomovým momentem pro ni bylo v roce 2010 rozpuštění Dělnické strany coby první politické strany, u které NSS konstatoval, že je extremistická a ohrožuje demokracii. Šimáčková byla na soudě teprve rok a sledovala, jak její kolegové v televizních debatách a v novinách detailně vysvětlují, proč tak zásadní krok udělali. „Jejich invazivní přístup k vysvětlování této přelomové věci dokázal obhájit legitimitu rozhodnutí,“ popisuje.

Zde je nutné dodat, že žádný z přístupů k výkonu soudcovské profese nelze označit za jediný správný a klíč k „dobrému“ soudu se nachází spíše v kombinaci soudců a soudkyň reprezentující oba přístupy. Nicméně ten, který praktikuje Kateřina Šimáčková, patří v české justici dnes spíše k menšině. Šimáčková si „soudcovskou otevřenost“ ponechala dodnes – což se ještě zvýraznilo díky pozici na Ústavním soudě, který z povahy věci přitahuje větší mediální pozornost. Novinářské rozhovory zásadně neodmítá, a to včetně lifestylových časopisů.

„Hranicí pro mě jsou politické otázky, ale klidně jdu do debaty o životě,“ říká Šimáčková. „Vnímám svou pozici jako veřejnou funkci a veřejnost má právo se mnou komunikovat. Netvrdím ale, že komunikace s médii musí nutně patřit k výbavě soudce.“ A fakt, že nepatří mezi právní formalisty a na Ústavním soudě svým právním názorem nejčastěji posouvá stav judikatury nebo výklad oproti textu zákona, způsobuje, že se o jejích případech (nejen) napříč právnickou sférou často vášnivě diskutuje. Kritici jí vyčítají „aktivistický přístup“, kvůli kterému se podle nich může Ústavní soud vedle parlamentu a vlády proměnit v cosi jako třetí politickou moc ve státě.

Ve jménu pragmatismu

Je fakt, že přístup zdůrazňující ochranu lidských práv a svobod jedince má u některých kolegů – především v oblasti trestního práva – negativní odezvu. Hned v několika nálezech velmi intenzivně Kateřina Šimáčková kritizovala práci policie a Generální inspekce bezpečnostních sborů, jež včetně některých státních zástupců namítají, že jim její rozhodování komplikuje dosažení jiného, stejně důležitého zájmu, a to zájmu na odhalování kriminality a potrestání pachatele. Názornou ukázkou bylo v roce 2014 rozhodnutí v kauze Rath zpravodajované Šimáčkovou, podle něhož byl bývalý politik držen nepřiměřeně dlouho ve vazbě, čímž došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu a spravedlivý proces. Nález mluvil o tom, že s přibývajícím časem ve vazbě musí stát také předkládat silnější důvody pro umístění.

„V trestním právu to bude vždy spor a vážení více, často protichůdných zájmů,“ říká šéf Unie státních zástupců ČR Jan Lata. „U Kateřiny Šimáčkové ale vidím velkou snahu zohlednit možné dopady na činnost policie či státního zastupitelství a nebrání se ani kritickým debatám o svých rozhodnutích. Rizikem soudce ve vrcholné pozici, natož na Ústavním soudě, totiž je, že získá pocit vlastní neomylnosti. To však není její případ,“ dodává Lata. Šimáčková také často jezdí do Justiční akademie mezi nižší soudce, na Ústavním soudě navíc patří k soudcům s nejnižším počtem nedodělků. Její aktivita se projevuje i v počtu tzv. odlišných stanovisek neboli disentů, kterých píše v sestavě současného Ústavního soudu nejvíce. „A její disenty většinou směřují proti zamítnutí návrhů na zrušení právního předpisu, takže je i podle svého hlasování evidentně zastánkyní aktivnější role soudu,“ dodává Jan Chmel.

„Mým světonázorem při rozhodování je vlastně pragmatismus. Jako společnosti nám prospěje starat se o problémy lidí, kteří z tohoto systému vypadli nebo nemají zastání. To neznamená být levičákem či extrémně vstřícným, je to ten nejracionálnější přístup. Navíc v případech, ve kterých se objevuje můj hodnotový postoj, často zastávám stanovisko 49 : 51, takže velmi dobře chápu i protiargumenty,“ reaguje Šimáčková na výtky, které na její adresu zaznívají. „Když prezentuji rozhodnutí, ale třeba i způsob výkladu práva, který je podle mého názoru správný, není to přece aktivistické. V Česku asi vypadám velmi avantgardně, ale v západní Evropě je tento přístup čistý mainstream.“

Možná i proto se v justici dlouhodobě mluví o možném pokračování Kateřiny Šimáčkové na Evropském soudě pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku, což je místo, které má ve zvláštní oblibě už od devadesátých let. Tehdy si z Německa udělala stopem výlet k budově soudu. „Tam jsem si také koupila první knížku o jeho judikatuře. Byla to sbírka příběhů, skrz které se ukazovalo, co už je omezení lidských práv,“ říká Šimáčková, které skončí desetiletý mandát ústavní soudkyně v roce 2023 a podle standardního postupu by se jinak měla vrátit zpět na Nejvyšší správní soud, odkud byla na Ústavní soud „propůjčena“.

„Štrasburk by byl jedno z možných vyústění mé kariéry, které by se mi líbilo,“ hodnotí Kateřina Šimáčková. Má to logiku: už dnes je součástí Benátské komise, kde se účastní hodnocení stavu justice a dodržování pravidel právního státu v evropských zemích. Běžně pracuje s evropskou judikaturou už od dob advokacie, navíc v jejím týmu na Ústavním soudě se prostřídalo několik expertů se zkušenostmi ze Štrasburku. Nominace je však politické rozhodnutí, v němž je těžké předem odhadnout výsledek. „Stejně silně pociťuji své působení v české právnické akademii a můj návrat na Nejvyšší správní soud,“ naznačuje jinou možnou verzi své dráhy Kateřina Šimáčková.

Špatné rozhodnutí

Pro následující měsíce ji ovšem zcela jistě zaměstná rovněž výše zmíněná „ženská otázka“. Dlouho ji neměla na seznamu odborných zájmů. Zároveň se ale od počátku kariéry snažila na právo dívat očima těch, na které se zapomíná. A mezitím si začala všímat, že kolem sebe nemá moc kolegyň a nejen že jich na rozhodujících pozicích nepřibývá, dokonce jich po listopadu 1989 se změnou režimu a proměnou postavení právnické profese začalo ubývat. Zjišťovala v praxi, že největší komplikací je pro ně obtížné kombinování práce a osobního života, a to ještě před tím, než nějakou rodinu a děti reálně mají. „Velmi často dělají rozhodnutí, která nejsou dobrá pro jejich kariéru, z důvodu očekávání budoucího rodinného života,“ upozorňuje Šimáčková na zlomové situace. „Prostě třeba neodjedou na dva roky na stáž do New Yorku, protože nechtějí přijít o přítele, s nímž tu rodinu plánují.“

Jako společnosti nám prospěje starat se o problémy těch, kdo v systému nemají zastání.

Tweetni to

Zásadní „postrčení“ přišlo před několika lety: stalo se díky otázce, jež padla během rozhovoru s novinářem a která – zřejmě vůbec poprvé za její kariéru – mířila k tomu, zda byla ona sama někdy jako žena diskriminována. „Uvědomila jsem si, že je se mnou možná zacházeno férově, ale podle pravidel, jež vytvořila mužská společnost. Ta pravidla jsou právní – a právo má konzervativní charakter, což je obvykle ku prospěchu věci, ale ne vždy,“ říká Šimáčková. „V tom okamžiku jsem si uvědomila, že je nutné se na ta pravidla podívat novou optikou a zkoumat, jestli skutečně jsou genderově neutrální.“ Proces postupně vykrystalizoval do kompilace, jíž se čtyřiačtyřicet autorek a autorů věnovalo ve volném čase dva roky. Kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? vyšla předminulý týden v prestižním vydavatelství věnujícím se mimo jiné odborné právnické literatuře Wolters Kluwer. Šimáčková rozhodně nepočítá s tím, že nastane revoluce v českém právu. „Je to psáno především jako výzva k diskusi.“

Ačkoli Kateřina Šimáčková zdůrazňuje fakt, že objemný svazek o více než tisíci stranách je kolektivním dílem, a zejména vyzdvihuje dvě jména, která společně s ní tvoří trojici hlavních editorek (docentka Právnické fakulty Oxfordské univerzity Barbara Havelková a právnička a socioložka se specializací na lidská práva Pavla Špondrová), spolueditorky i ostatní autorky připomínají, jak klíčové je, že vznik průlomové publikace iniciovala Šimáčková coby významná ústavní soudkyně. „Její role je naprosto klíčová,“ říká Pavla Špondrová. „Jako jedna z nejvýše postavených žen v české justici posiluje relevanci toho projektu.“ Barbara Havelková dodává, že kromě schopnosti přitáhnout pozornost disponuje Šimáčková také dovedností složité téma vysvětlit – aniž by zjednodušovala – stravitelným způsobem. „Umí poslouchat a vést klidnou debatu i s lidmi, kteří s ní nesouhlasí,“ říká Havelková. „Což bude klíčové u knihy, která by snadno mohla provokovat. A myslím, že i provokovat bude.“ Mužské právo nejspíš opravdu zvedne emoce. U Kateřiny Šimáčkové to ovšem nebude v její kariéře ústavní soudkyně rozhodně poprvé.

•••

Sundat si klapky z očí

Kniha Mužské právo přináší zajímavý pohled na jeden ze zásadních pilířů české společnosti

31_simackova_kniha

Největší komplikaci pro přijetí knihy Mužské právo.Jsou právní pravidla neutrální? představuje její titul. Jak v úvodu vysvětluje ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, ve hře byly i jiné varianty, žádná ale nakonec týmu autorek a autorů nepřipadala dostatečně přesná. Debatu shrnuje Zuzana Fellegi, která vyučuje na Fakultě práva a Fakultě mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-americké univerzity a v knize se věnuje problematice tzv. Istanbulské úmluvy: „Ano, ten název mohl být i jiný, ale je pravdou, že právo tvořili a tvoří hlavně muži, takže výraz ,mužské právo‘ popisuje realitu a je na místě o tom diskutovat.“

Tohle není moje právo

O tom, že by mohl být titul odrazující, svědčí jinak jednoznačně pochvalná recenze, kterou napsal ústavní právník Marek Antoš. „Kniha mne svým názvem provokovala natolik, až mi to nebylo příjemné,“ píše Antoš. „A myslím, že nebýt požádán, abych na ni napsal recenzní posudek, nejspíš bych si ji kvůli tomu ani nepřečetl.“ V době rychlých soudů a kritického naladění veřejnosti, včetně odborné, vůči tématům souvisejícím s genderem lze mít oprávněné obavy, že podobný efekt bude všeobecný. „To by však byla chyba,“ uvádí Antoš.

Tato slova je možné podtrhnout souhlasnou červenou vlnovkou. Kniha je totiž skutečně přelomová. Vůbec poprvé v Česku v takovém rozsahu zkoumá, kdo a za jakých podmínek tvoří zdejší právo, kdo a jak ho vykládá a aplikuje v praxi, kdo a jak právo učí, jaké otázky právo řeší, ale také jaké neřeší. „Kniha otevírá zcela novou perspektivu v pohledu na právo,“ říká právnička Pavla Špondrová, jedna ze tří hlavních editorek.

Na širokém spektru témat (od zastoupení žen v politice i právních profesích přes otázky související s reprodukcí, práci a péči, domácí a sexuální násilí po postavení homosexuálů či translidí) pak fundovaně, přehledně a srozumitelně ukazuje, jak do práva, o němž jsme přesvědčeni, že je spíše objektivně odosobněné, čili neutrální, dlouhodobě a zásadně promlouvají subjektivní pohledy jeho tvůrců i lidí, kteří s ním následně nakládají.

Šéf odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády Radan Šafařík kupříkladu v kapitole o znásilnění rozkrývá důvody, proč byla v roce 1991 snížena spodní trestní sazba za znásilnění na dva roky, což nově zavedlo možnost jeho podmíněného trestání, čímž se Česko dodnes odlišuje třeba od sousedního Slovenska. Autorem změny byl poslanec tehdejšího Federálního shromáždění Václav Benda, který měl podle všeho na srdci osudy násilníků, jež vyprovokovala oběť vyzývavým chováním a nedostatečným oblečením, a rovněž manželů, kteří „musí někdy překonat váhání“ svých manželek. „V takovém případě – vzhledem k tomu, že jde o manžele – by byl namístě podmíněný trest,“ argumentoval tehdy Benda. Jinými slovy: podmínkami se znásilnění nezačalo trestat po široké odborné debatě, ale na základě stereotypních představ, které měl o sexuálním násilí jeden zákonodárce. A jak příklady z praxe dokládá advokátka Lucie Hrdá, podmínky tuzemští soudci a soudkyně v trestání znásilnění hojně využívají (padají zhruba ve čtyřiceti procentech případů), mimo jiné proto, že sexuální násilí považují za méně závažné než třeba majetkovou trestnou činnost, i když následky, jež na obětech tyto činy zanechávají, jsou nesrovnatelné. U legislativy týkající se rodiny a v celém sociálním systému se zase ukazuje, že právo pracuje s něčím, co autorka kapitoly o péči Zuzana Andreska nazývá „předpokládanou formou rodiny“, což ovšem znamená, že jsou zanedbávány či přímo opomíjeny jiné formy rodin.

Zde je třeba připomenout, že tématem nejsou jen ženy a gender. V systému fungují i muži, pro které současné právo není „jejich“ a kteří čelí „podobným znevýhodněním jako ostatní, o nichž se píše v této knize“, uvádí třeba Pavla Špondrová. Typicky se takové znevýhodnění projevuje při svěřování dětí do péče po rozvodu nebo obecně v legislativě týkající se otázek péče, jež často nepočítá, že pečující osobou by mohl být muž. Je zde sice řeč o mužském právu, protože ho z většiny vytvářejí a aplikují muži, ovšem znevýhodněni jím muži mohou být stejně jako ženy, a to navíc nejen rozhodnutím mužů, ale i žen.

Zkušená poučka říká, že pokud je v titulku otázka, odpověď obvykle zní „ne“. V tomto směru kniha Mužské právo přesvědčivě dokládá, že právní pravidla neutrální nejsou a že to má reálně dopady na životy nás všech. A především: že je nejvyšší čas o tom začít mluvit.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte