Ranní postřeh Petry Hůlové: AI a konec trápení mé matky

„Jsem přesvědčen, že naše práce je natolik kreativní, založená na lidské fantazii a představivosti, že tohle snad ještě nějakou dobu zastoupit nepůjde,“ říká na konto své práce grafického designéra v době AI designér a autor jednotného loga pro české instituce Aleš Najbrt v červencovém rozhovoru pro týdeník Respekt.

Jeho výrok zde cituji jako exemplární příklad nouzového technooptimismu tak typického pro reflexi AI ve veřejném prostoru. Designér Najbrt „snad ještě nějakou dobu zastoupit nepůjde,“ ale co my ostatní? Před pár lety znamenalo jít s dobou udělat si programátorský kurz. Na programátora nebo programátorku se předělávalo asi tolik mých známých jako dnes na terapeutku či terapeuta a i to bude dělat AI během pár let stejně dobře, ale levněji.

Ptám se, jestli jsme jako společnost kdy procházeli podobně hlubokou proměnou doprovázenou podobně hlubokou ignorací jejich konsekvencí, ačkoli „tohle snad ještě nějakou dobu zastoupit nepůjde-ismus“ je spíš než ignorace projev vlastně až dojemné bezradnosti. V takovém kontextu je najednou srozumitelný i onen nouzový technooptimismus, protože s procesem AI-izace, jak říkají mnozí, „stejně nejde nic dělat“.

Reálně: mnoho zoufalých lidí přichází o práci, která je baví a naplňuje. AI je vedle mnoha jiných věcí strojem na požírání smyslu. Za to nabízí další zvyšování efektivity, jež dále akceleruje zbytečnost lidské práce. A pak si zničehonic vzpomenu na matku. To je mi ve chvílích zoufalství vlastní. Jak moje matka dokola opakuje, že chce být užitečná, a je neuvěřitelně aktivní. I jako pro sedmdesátnici je to pro ni stále tím, co ji v jejích očích opravňuje mít za to, že tu má své místo. Rozumím tomu a přesto: mám pocit, že to zvláštním způsobem míjí střed její bytosti. Nikdy přece nebude dost užitečná a výkonná, aby tím ospravedlnila svou existenci.