Body-shaming, agresivní bulvár, neúprosná krutost vůči ženám. To jsou jen některé znaky, které s sebou přinesla nultá léta tohoto století. V textu „I was worried Lindsay, Paris or Britney would die“: Why the 00s were so toxic for women napsaném pro server deníku The Guardian si jich všímá Sirin Kale. Na téma ji přivedlo ji sledování dokumentu Framing Britney Spears, která se právě v průběhu první dekády stala centrem pozornosti tehdy mimořádně silného bulvárního tisku a pod neustálým dohledem paparazzi fotografů procházela osobní krizí i nervovým zhroucením.
Pro mladou ženu byly nulté roky drsnou dobou, říká Kale - a její slova potvrzuje Ben Widdicombe, bývalý redaktor bulvární sekce New York Daily News, který se za svou kariérou ohlíží s prozřením i velkými rozpaky. „Byl to do očí bijící šovinismus,“ říká Widdicombe. „Média byla v té době vůči Britney mimořádně krutá. Šlo o velké morální selhání bulvárního tisku. A bohužel i já jsem byl součástí tohoto soukolí.“
Nástup nového typu bulváru a posedlosti celebritami se datuje do doby po 11. září 2001. Po prvotním šoku a traumatech nastala fáze, kdy editoři – podle Widdicombových vzpomínek – rozhodli: „Potřebujeme fotku krásné dívky na stranu 12. Potřebujeme vědět, s kým chodí a jaké večírky vymetá.“
Tituly jako US Weekly ve Spojených státech případně Heat nebo Closer v Británii dosahovaly skutečně obřích nákladů a se sílícím vlivem internetu se pak na trhu objevily platformy jako TMZ a PerezHilton.com, které přinesly vysloveně agresivní rétoriku. Terčem byly většinou mladé ženy, jež procházely krizí, případně nezvládaly slávu. Čtenáři chtěli vidět snímky celebrit po divokých večírcích. Se skelným pohledem, opilé, neupravené, rozlícené – a vše s pořádnou porcí škodolibosti. Perez Hilton dokonce v roce 2008 prodával trička s nápisem, který se ptal, proč raději nezemřela Britney Spears než Heath Ledger.
„Najednou jsme mohli spatřit víc celebrit než kdy předtím,“ říká v textu Matt Jones, který provozuje blog Pop Culture Died in 2009. „Měli jsme internet a ten nám dal nahlédnout do jejich životů. To způsobilo boom časopisů a blogů. Byla to dokonalá bouře - a když se tohle vše spojilo, dalo to vzniknout společnosti, která byla fixovaná na celebrity způsobem, jaký tu nikdy předtím nebyl.“
Sedm otázek, sedmdesát pět umělců a jeden velmi špatný rok. To je východisko fascinující ankety listu The New York Times, která nabízí vhled do mnoha tvůrčích myslí a pocitů, jež je zachvátily během karantény a nucené pauzy v tvorbě.
Otázky na tak rozličné lidi, jako jsou Nan Goldin, Aaron Dessner, Aaron Sorkin, Amanda Gorman nebo Nico Muhly, jsou jednoduché a přímé: Vytvořili jste něco důležitého? Jaké umění vám poskytlo útěchu? Které chvíle si budete pamatovat? Co byste udělali jinak, kdybyste věděli, že budete tak dlouho izolovaní? A co máte na seznamu úkolů, než se věci vrátí k „normálu“?
Na otázku, jak se dá tvořit během pandemie, odpovídá s odzbrojující hořkou upřímností herec, dramatik a scenárista Tracy Letts: „Neudělal jsem nic. Při čtyřech různých příležitostech jsem si s manželkou Carrie zařídil rozvrh tak, abych měl denně šest nepřerušených hodin na psaní. Při všech čtyřech pokusech jsem ze své pracovny vylezl po dvou třech týdnech zlomený, poražený a cítil jsem se mizerně.“
Potíže měl i písničkář Perfume Genius: „Na začátku jsem hodně psal. Byly to různé, připadalo mi to, jako kdybych začínal s novým projektem, a následně to stejně odumřelo. Myslel jsem si: Co kdybych radši zase začal kreslit, nebo se věnoval nějakým kreativním činnostem? Ale pak jsem si radši dal svačinu, jestli mi rozumíte…“
Zásadní zdroj útěchy si pak našel Trent Reznor: „Pohltil mě svět tutoriálů na YouTube pro nejrůznější kusy muzikantského vybavení. Opravdu jsem našel útěchu u dlouhého videa, v němž kdosi obšírně předvádí obskurní kytarový pedál nebo syntezátor. Většinou všechny informace zapomínám současně s tím, kdy to sleduji, ale člověku se to trochu zdá jako nějaký typ výkonu.“
Od svých raných novinářských let si vytkla jasnou kariérní misi: dostat na přední strany mainstreamových médií černošské umělce. A to se jí povedlo. Danyel Smith proslula až intimními rozhovory s těmi největšími hvězdami jako Whitney Houston, Beyoncé nebo Wesley Snipes. Prošla si psaním pro Spin, The New York Times i Billboard a v roce 1997 se stala šéfredaktorkou časopisu Vibe – byla první ženou a první Afroameričankou na této pozici. Dnes pro Spotify připravuje podcast Black Girl Songbook.
Tajemství jejího úspěchu při rozhovorech prý vždy byla upřímnost: „Neměla jsem problém říct Whitney Houston, že jsem se nedávno rozvedla, ale že stále ještě cítím nějakou touhu dát se znovu dohromady se svým manželem. Mluvila jsem s ní o tom. A to umožnilo, že ona zase upřímně promluvila o svém vztahu s Bobbym Brownem,“ popisuje Smith v rozhovoru pro server Bustle, který se nachází v rubrice 28 - a různé osobnosti tu vzpomínají právě na osmadvacátý rok svého života.
Smith tak popisuje pracovní pohovor v Billboardu, důvody rozpadu manželství i toho, co jeho záchraně obětovala, nebo skutečnost, proč bylo v roce 1992 obtížné dostat do médií gangsta rap: „Hudební průmysl obecně nevítal rap, a gangsta rap už vůbec. Gangsta rap v té době rozděloval. Neříkám, že nemá své problémy – je pravděpodobně jednou z těch nejproblematičtějších částí hip hopu. Ale takové věci jste mi v osmadvaceti nemohli říkat.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
