Práce z domova nemusí znamenat, že pracujeme z domova

Musíme oddělit místa, kde bydlíme, od těch, kde pracujeme. Zhruba tak by se dalo shrnout vyznění komentáře What if Remote Work Didn’t Mean Working from Home?, který pro The New Yorker napsal Cal Newport. Autor se dlouhodobě zabývá vlivy technologií na podobu práce a jeho populární návodné knihy jako Hluboká práce nebo Digitální minimalismus vyšly i v českém překladu.

Tady si Newport všímá fenoménu práce z domova a toho, jakou lekci v tomto ohledu přinesla pandemie. A na pomoc, v čem bychom se mohli pro práci mimo kancelář poučit, si bere slavné spisovatele. Newporta k tomu vyprovokovalo nedávné zjištění. Dlouho  si myslel, že Peter Benchley, autor Čelistí, napsal svůj román v bukolické idyle svého domu v Princetonu v New Jersey. Teprve minulý měsíc se ale dočetl, že chodil psát mimo domov do pronajatého prostoru v nedaleké továrně. Jeho manželka na to dodnes vzpomíná: „Měl stůl přímo uprostřed, kde se dělaly pece. Bang, bang, bang – a jeho to vůbec neobtěžovalo.“

Benchley nebyl jediný spisovatel, který opouštěl komfort domova a vydával se za prací do horších podmínek. Maya Angelou zase preferovala psaní v hotelových pokojích, které nesměly být nijak vyzdobeny, a nepotřebovala ani stůl, stačila jí postel. Spisovatelé jsou podle Newporta průkopníci práce z domova a v nových poměrech nabízejí inspiraci. Tou je zásada nedělat přímo z domova, ale odněkud poblíž.

„Domov je plný známého - a to známé se dožaduje naší pozornosti, destabilizuje ten jemný tanec neuronů, který je nutný k jasnému myšlení,“ píše Newport a dává příklad, že domov je plný nástrah a úkolů jako nepořádku v kuchyni a nevypraného prádla. Člověk to vnímá a vše u něj jen zvyšuje stres z toho, co je ještě potřeba udělat. Právě odpoutání se od známého je jeden faktorů, který je klíčový.

To, co je doma a člověku blízké, může mnohem více nabourávat soustředění, protože se ho to osobně týká. Ostatně i Benchleyho zvyk chodit psát do továrny měl jedno vysvětlení: v době, kdy tak činil, měl dvě malé děti, a jak Newport poznamenává: „Rachot kladiv není zdaleka tak rušivý jako jekot vašich vlastních dětí.“

Co německé publikum tak fascinuje na romantických filmových adaptacích britské spisovatelky Rosamunde Pilcher? Po tom v textu pro The Guardian pátrá berlínský zpravodaj listu Philip Oltermann. A nutno dodat, že tyto filmy jsou populární a často vysílané i na českých kanálech.

To, že se jedná o skutečně silný vztah, potvrzují i následující čísla. Knih Rosamunde Pilcher se v Německu prodalo 12 milionů, na jejich motivy vzniklo přes 160 televizních filmů - a do malebných míst v Cornwallu,  kde se odehrávají, pomohly každoročně přitáhnout zhruba 112 tisíc turistů z Německa.

Tuto vášeň pomohl v roce 1993 zažehnout německo-skotský televizní producent Michael Smeaton, když adaptoval knihu Bouřlivé setkání, a od té doby má triku čtyři až šest dalších ročně. Tajemství jejich úspěchu podle něj spočívá v eskapismu: „Evokují romantické ideje anglických tradic, jaké v Německu neexistují,“ uvádí Smeaton v článku.

Cornwall je podle kulturního historika Rüdigera Görnera jedním z hlavních cílů německé touhy po dálkách. Dáno je to i tím, že je úzce spjat s wagnerovskou mytologií Tristana a Isoldy a jeho „zelené břehy“ se objevují hned v úvodní scéně Wagnerovy opery. Tento dojem bezčasí a tradic ostatně potvrzují i zásady, které tvůrci mají.

Ve filmech podle Rosamunde Pilcher nenajde divák scény, které by se odehrávaly v supermarketech, na dálnici nebo mezi stožáry vysokého napětí, naopak je tu povinný kolorit červených telefonních budek, ovcí nebo nezbytného čaje s mlékem. Jak Smeaton tvrdí: „Jsou to koneckonců pohádky, které lidé chtějí sledovat, a ne moderní život.“

A následuje další stálice německých obrazovek. Tentokrát bude řeč o jednom ze dvou výrazných projektů z dob NDR, který dokázal úspěšně přežít i 30 let po sjednocení. Prvním z nich je dětský animovaný Sandmännchen, do jisté míry obdoba Večerníčku, tím druhým kriminální řada a nepokrytá kopie projektu Místo činu, která na Východě vznikla pod názvem Volejte policii 110 (neboli Polizeiruf 110).

Text k padesátému výročí tohoto už dávno ne ostalgického projektu napsal Knut Elstermann přímo pro stránky veřejnoprávní Das Erste. A vznáší v něm hned v úvodu zásadní otázku: „Jak se dá vyprávět o zločinech, pachatelích a obětech v systému, který přece odstranil společenské kořeny kriminality?“

Právě tím, že kolem této otázky musela série kroužit, přibližovat se k ní čí se jí vyhýbat, si však podle Elstermanna vybudovala vcelku jedinečný rukopis, jejž si drží dodnes. Ve Volejte policii 110 šlo zřídka kdy o velké zločiny. Častěji než vražda nebo zabití se tu vyskytovaly krádeže, podvody, zneužívání alkoholu, sexuální delikty nebo kriminalita mladistvých.

Nebyly tu dokonale propracované zápletky ani exkurze mezi mocné a rafinované hrdiny podsvětí, a už vůbec ne akční scény, divoké přestřelky nebo automobilové honičky. Když se ale člověk díval pozorně, viděl něco jiného: „Ukazoval nepřikrášlenou realitu všedního dne v rámci nedokonalé společnosti,“ popisuje Elstermann důvody stále trvající obliby, byť dnes už jsou žánrové hranice mezi Místem činu a Volejte policii 110 prakticky setřeny.

„Diváci a divačky tu poznávali svoji realitu, a to ne takovou, jaká odpovídala zbožným přáním, jež vytvářela propaganda, ale viděli ji se skutečnými rozpory," dodává Elstermann.